Soutěž: Poprvé v přítomnosti smrti

Kdo je milován-není zapomenut:vzpomínky nám zůstanou.Nejsou to moje slova,jen si myslím to samé.Díky Zuzko.*****

Ne každé Poprvé musí být veselé.Taky věřím,že smrtí vše nekončí,je to i úleva i naděje.

Nevím co k tomu říct. Psát o smrti svých nejbližších neumím. Vám se to povedlo.

Já jsem vděčen svým dědečkům za to jak mně naučili zacházet s nářadím, nebát se žádné práce a se vším si poradit. Je to k nezaplacení a vždy si říkám při práci: jak by to asi dělal děda. Děkuji dědo Jardo a Štefane, snad Vám nedělám ostudu.

Zuzko, z Tvého příběhu je cítit láska k Tvému dědečkovi v každém řádku. Krásné zakončení této soutěže...*****

Zuzko, víme své, že? Měla jsem dědečky tři, ale paradoxně jsem si nejvíc užila jen nevlastního. Ten se dožil vysokého věku a když zemřel, já už byla daleko od domova. Když jsme mu jeli s manželem na pohřeb, také mě nenapadlo, že ho můj muž bude následovat. Na všechny vzpomínám s láskou, protože vím, že to je to nejlepší, co mohu pro ně i pro sebe udělat. Líbí se mi tvůj příběh i fotografie z dětství.

Zuzko, ty dovedeš i smutné věci napsat krásně, jsi dobrý člověk, a já ti přeji v životě už jen to pěkné .Díky za článek.

Zuzko, ani nevíš, jak tě chápu. I já měla s dědečkem velmi blízký vztah. Po rozvodu rodičů v našich třech letech se o nás staral s babičkou do našich šesti let. Oblíbil si hlavně mě, snad proto jsem to později nesla jako ránu osudu. Zemřel v den našich šestých narozenin. Děkuji za hezký článek. Zuzko, vy jste byly všechny tři roztomilé holčičky :-)

Tak to v životě je, radost i smutek ruku v ruce nás provází. Na své prarodiče si moc nepamatuji, od maminky jsem neznala ani jednoho. Druhý dědeček měl pro mě vždy v kapse ořechy, jinou vzpomínku na něj nemám. Babička nosila široké sukně a chodila v černém. Ty máš Zuzko krásné vzpomínky.

Zuzanko, se zaujetím jsem hltala Vaše slova.Nemám ráda smutné příběhy,ala jak víme ty k životu patří.Vaše Poprvé bylo asi posledním soutěžním článkem.Moc hezky napsané i s citovými projevy.5*