Soutěž: Moje poprvé
Ilustrační foto: pixabay.com

Soutěž: Moje poprvé

14. 3. 2016

Každá chvíle, kterou prožijeme, je vlastně poprvé, platí-li, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“.

Jsou různá poprvé. Některá příjemná, jiná méně, a některá vůbec. Ta první si pamatujeme rádi, ta druhá zasuneme jen tak do podvědomí, na ta třetí bychom nejraději zapomněli, ale většinou to tak snadné není. A pak jsou tu ještě taková, která nelze jednoznačně zařadit, protože jsou natolik výjimečná, že se vymykají všemu, s čím se běžně v životě setkáváme.

K takovým pro mě patří setkání se Smrtí. Pro většinu smrtelníků téma obávané, přehlížené nebo přímo odmítané. Pokud k nim patříte, nečtěte dál. Jde o to, být při tom, když někdo „odchází“. Z tohoto pohledu to moje poprvé až tak docela první není.

Úplně poprvé to byl ptáček. Šla jsem pro dcerku do jeslí a v prosklené kočárkárně, kam jsem musela pro kočárek, zoufale létal ptáček. Narážel do skla a s každým dalším nárazem byl slabší. Chtěla jsem ho chytit a pustit ven, ale už se mi to nepovedlo. Byl příliš slabý a spadl na zem. Myslela jsem si, že se vzpamatuje, a vzala ho opatrně do ruky. Srdíčko mu prudce bušilo, ale začalo slábnout, až se zastavilo docela. Mé srdce asi bušilo stejně zběsile, ale tehdy to ustálo.

Podruhé to bylo nemocné morče mých dcer, které po mém celonočním pečování nakonec rána nedožilo. Zatímco mně málem vypadlo srdce z hrudi při představě, jak se s tím vyrovnají děti, přijaly to nadmíru moudře. Věta: „Chudáček, musíme ho pohřbít,“ mě vrátila do reality.
Nejednou jsem byla příčinou toho odchodu, to když nebyl nikdo, kdo by se postaral o vánoční kapry.

A tak bůhví po kolikáté to bylo, když jsem poprvé stála tváří v tvář smrti člověka. Jednoho z nejbližších, mého manžela. Hned po narození našich dcer to byl nejsilnější zážitek v mém životě. Něco, na co nelze zapomenout. Mnoho let obcházela Smrt kolem našeho prahu, jednou ho dokonce překročila, ale z nějakého důvodu se nakonec vzdálila. Možná tím důvodem byly tiché prosby mých dcer nad umírajícím otcem, aby zůstal. Kdoví. On opravdu zůstal, a i když byl nějakou dobu v kómatu, nakonec se vrátil. Dokonce začal i chodit. Ale ona se přesto stala součástí našeho života. Naučili jsme se s ní žít. Nic však netrvá věčně. Nemocné tělo dál chátralo, odmítalo fungovat, drobných radostí i sil ubývalo, a manžel se rozhodl, že už ho nebaví jen tak ležet. Obdivovala jsem, jak svůj úděl snášel s podivnou zarputilostí, bez lítosti, občas i s břitkým humorem. I o Ní jsme občas žertovali. Pro okolí morbidní, pro nás skoro „denní chléb“.

A pak to jednoho dne přišlo. Požádal mě, abych něco udělala, aby nebyl. S lítostí jsem mu odpověděla, že to může udělat jenom on. A on se rozhodl. Trvalo to týden. Bylo jasné, že odchází. Pomalu, smířeně. Chvíli ještě tady, ale chvílemi už tam. Byl příliš dlouho těžce nemocný, abych prosila, ať neumírá. Naopak.

Den po Dušičkách jsem ho držela za ruku, když naposledy vydechl. Věděla jsem, že nakonec jeho duše radostně opustila tělo, se kterým jsem už bez něho strávila poslední noc v našem obýváku. Jen mé srdce to tentokrát neustálo a já druhý den skončila v nemocnici s infarktem.

Nejsem smutná. Prožili jsme spolu leccos, dali život dalším dvěma bytostem. Nepochybuji, že už někde spřádá plány na své další pozemské putování. Vím, že se zase někdy sejdeme.

 

Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.

 

 

 

 

Soutěž - poprvé
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Redakci děkuji za výmluvné foto. Okamžitě jsem si vzpomněla na drama Stromy umírají vestoje.
Jana Šenbergerová
Záměrně jsem neuvedla, o jaké poprvé půjde, protože vím, že je to velmi citlivé téma. O to víc jsem překvapená, kolik z vás dočetlo do konce a přidalo svůj chápající komentář. I přes tuto smutnou zkušenost jsem měla štěstí a našla nového partnera s podobným prožitkem. O to víc si vážíme toho, že můžeme být spolu, paradoxně díky tomu, že jsme o první partnery přišli. Všem vám děkuji. Zuzko, vůbec mě to nepřekvapuje. Ráda si přečtu, cos prožila ty.
Soňa Prachfeldová
Jano, je to silné, emotivní, ani nechci nic psát.
Zuzana Pivcová
Jani, Tvé prožitky jsou velmi silné a lidské a tomu odpovídá i Tvůj příspěek. Chtěla jsem jen naznačit, že jsem se rozhodla pro obdobné pojetí Poprvé, aniž bych tušila, že jsi tento článek odeslala.
Lidmila Nejedlá
Jano, rozumím Ti. Je zajímavé, jak jsi propojila život se smrtí a smrt se životem. Tak to souvisí.
Jitka Chodorová
Ano Jani, soucítím, ale těžko k tomu něco dodám, je to opravdu bolestivé. Promiň.
Alena Tollarová
Jano, to je Poprvé, které se mi velmi těžko komentuje. Promiň, víc napsat na toto téma nedokážu.
Zuzana Pivcová
Jano, Jano, vybraly jsme si zcela stejné téma, Tvůj příspěvek přišel jako první.
ivana kosťunová
Tady je každý komentář zbytečný. Neskutečně pravdivé.
Alena Vávrová
Jani, také jsem to prožila, jen byl u toho se mnou ještě starší syn. Ale ať už to bylo jakkoli těžké, tak přesně, jak píše Hanka, člověk aspoň nelituje toho, že něco prošvihl. U nás se taky za mého muže vzápětí narodil můj jediný vnouček.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.