Vždy když sleduji film Filipa Renče Rebelové, vzpomenu si na léto po mých patnáctých narozeninách.
To léto bylo neobvyklé, ve znamení barev, vůní, květin, naděje a očekávání. Čekalo mě studium na Gymnáziu a ještě předtím chmelová brigáda, na kterou jsem se pod vlivem filmu Starci na chmelu velmi těšila. Zatím jsem si však plně užívala prázdnin.
Horké dny jsem trávila většinou u rybníka, kde se scházela mládež z širokého okolí. Tam jsem se také seznámila s partou kluků, kteří už měli za sebou rok studia na střední škole. Jezdili jsme na lodičkách, hráli badmington, volejbal, karty, nebo si jen tak četli. S kamarádkami jsme se občas sesedly na jednu deku a hodnotily kluky z naší nově poznané partičky. S převahou vedl Bořek. Dlouhé husté vlnité hnědé vlasy, zasněný pohled hnědých očí, důlek na bradě.Špitaly jsme si, že vypadá jako Krysař (postava z románu V. Dyka). Romantické typy byly tehdy v módě.
Jednoho sobotního odpoledne zazněl u našeho domu zvonek. Mladší sestra mi přišla sdělit, že venku je nějaký Bořek a ptá se, jestli půjdu na chvíli ven.
Okamžitě jsem vletěla do sandálů a řítila se po schodech dolů co nejrychleji, v obavách, aby na poslední chvíli nezaznělo obávané rodičovské "Nikam !"
Stihla jsem to bez úhony a přede dveřmi stál opravdu Bořek.
"Půjdeme se projít k řece ?" navrhl a já jsem s pokrčením ramen souhlasila. Souhlasila bych, i kdyby řekl "budeme chodit kolem dokola tohohle hnoje" - vždyť tohle bylo rande! Moje první rande!
Snažila jsem se konverzovat, když vtom jsem si všimla, že Bořek místo na mě, hledí na moje boty.Podívala jsem se taky a polilo mě horko. Sandál na pravé noze měl červený pásek a sandál na levé noze pásek modrý. Měly jsme se sestrou sandály stejné a jenom podle těch pásků jsme je rozeznávaly. Zatvářila jsem se, že to tak nosíme schválně, aby byla legrace. Kupodivu mi to věřil.
Sotva jsem se opět rozdýchala, přišla další sprcha. Bořek začal vyprávět, jak je rád, že jsme se seznámili, jak si s klukama říkali, že já a moje kamarádka Vlasta jsme nejhezčí ze všech holek, které v poslední době potkali. Když jeho řeč pokračovala zjištěním, že jsem velmi dobrá kamarádka, a že mi strašně věří, mělo mi to být divné. Ale hezky se to poslouchalo a já jsem ještě neměla vytvořené takové ty obranné instinkty, které člověku pomáhají rozlišit, že věci se nevyvíjejí tím žádoucím směrem. A věru že nevyvíjely. Bořek se mi přiznal, že se do Vlasty zamiloval, a požádal mě, abych jí doručila dopis, který vytáhl z kapsy v pomačkané obálce. Protože mě jediné on věří, že o tom nikde nebudu mluvit. Mé zbytnělé ego splaskávalo takovou rychlostí, že to snad muselo být i slyšet v podobě syčení.
Rozloučili jsme se na rohu ulice, jeho snahu vyprovodit mě až domů jsem odmítla s poukazem na to, že se ještě musím zastavit u Vlasty. Svoji misi jsem dovedla do konce, předala psaníčko a zdržela se ještě další hodinu. Jsem nejen dobrá, ale i zodpovědná kamarádka. Samozřejmě to byla pozvánka na rande. Musely jsme ještě probrat slovo od slova, co vlastně napsal, co tím chtěl říci, jestli má Vlasta na to rande jít, co si má vzít na sebe. To přece dobré kamarádky dělávají.
Další dny už Vlasta s Bořkem jezdili na rybník spolu a dávali světu najevo, že prožívají svoji první lásku.
A já jsem měla za sebou první rande, které vlastně rande ani nebylo, a první trapas ze série trapasů, které mě provázely, provázejí a určitě ještě provázet budou celým mým životem.
Vidím sama sebe na břehu rybníka v černých síťovaných plavkách, s vlajícími vlasy přikrytými slamáčkem s mašlí, rozesmátou, s velkým barevným nafukovacím míčem. Sluníčko svítí a mě jistě čekají další úžasné zážitky.
Je červenec roku 1968.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.