V šedesátých letech minulého století jsem netušila, že mé první setkání s Vysokými Tatrami, do kterých jsem se okamžitě zamilovala, způsobí několik dalších premiér v mém životě. Vysoké Tatry jsou nejen hory, jsou tady překrásná plesa, moře kamenů, obrovská pole kosodřeviny, plachá zvěř, ptáci a čarovné ticho. Ale to jen tam, kam turisté nemohou. A tak jsme se s manželem rozhodli, že budeme horolezci.
Do roka a do dne jsme se stali členy horolezeckého oddílu HO Břevnov. S kamarády z oddílu se začalo jezdit do "skal". Učili jsme se dračí smyčku, navazovat se na lano, pohybovat se bezpečně na skále. Nejdříve v pražské Šárce, později Český ráj. Stovky věží a věžiček, Prachov, Příhrazy, Sedmihorky se staly našimi víkendovými domovy. Často se spalo "pod širákem", naše děti skoro všude s námi, vlastně začaly lézt už od dvanácti let, byly nadšené a šlo jim to.
V Sedmihorkách začalo moje stokrát poprvé. Skalní město - Sfinga se stala mou nejmilejší, poprvé opravdová skála, kde jsem byla navázaná na laně, poprvé jsem tam za pár týdnů vyvedla, jako prvá, mého čtrnáctiletého syna, a jindy, poprvé nahoru nejtěžší cestou. Poprvé Kapelník, tak trochu horolezecká maturita. Bylo to několik úžasných let, dokonce naše děti tam za pár let našly své životní partnery.
Ve Vysokých Tatrách jsme byli spíš vysokohorští turisté, ale troufli jsme si i tam, kde to bylo těžké a zvládli bez zranění. Jen jednou šlo tak trochu o život, ve stěně nás zastihla bouře, kterou jsme přestáli pod převisem a promáčení a zmrzlí na kost, jsme slaňovali. Zamrzlo nám i lano, nešlo stáhnout a můj muž se pro něj vracel po omrzlé skále, protože jsme ho tam nechtěli nechat, a to byl srpen.
Nakonec všechno dobře dopadlo a to je konec pohádky. Za pár let se naše úžasné manželství rozpadlo. Od té doby uplynulo čtyřicet let, v milovaných Tatrách jsem byla už jen třikrát a lezení mě dávno přestalo lákat.