Spropitným oceníte personál za jeho práci

Příhoda s číšníkem v nádražní restauraci je krásná. Kéž by takových človíčků bylo v dnešní hektické době více. :-)))

Před mnoha lety jsme si dali z důvodu dlouhého čekání na spoj v nádražní restauraci v Pardubicích oběd. Byl chutný a číšník byl velice rychlý,milý,přívětivý. Pochopitelně jsme chtěli nechat slušné spropitné.Byl k tomu důvod.A co se stalo???Číšník v letech nám vrátil vše do posledního desetníku a s úsměvem sdělil,že děkuje,ale má svůj vlastní plat a je se svou prací nadmíru spokojen. Co k tomu říci???Skoro jsme se styděli.A dlouho jsme přemýšleli proč. Nedávno jsme byli na pivu.Po několikerém upozornění,že máme pod míru,jsme slyšeli odpověď .že to dojde.Ani po dlouhém čekání pochopitelně nedošlo.Tak jsme při placení sdělili,že platíme méně,protože jsme dostali 6x 1,5 cm pod míru. Oči servírky vidět bych vám nepřála.A přitom stašilo málo-na začátku říci nějaké "kouzelné slovíčko"

Většinou účet zaokrouhlím. Pokud je nás víc a můžu, platím kartou. Hanko, dobře napsané, číšníka bych sjela na tři doby. *****

Bohužel, něco jako číšnická "stavovská čest" už se během socialistického pohostinství zcela vytratilo. Snad jen pár soukromníků je pyšných na svou kvalitní obsluhu. Tak většinou jen vidina spropitného drží trochu úroveň obsluhujícího personálu.

Opravdu to je jen zvyk. Pravidlo to není. Když v cizině je na to upozorňováno, mám pocit, že když nic nedám, dostanu přes čumu nebo mi podtrhnou nohy. Nic takového se nestane, jen je protivné, jak dotyčný čeká a čeká.....S nataženou dlaní.To samé dělá starý cikán před krámem. Většinou nedostane nic.

Zažít tuto situaci asi bych odkráčela. Spropitné dávám, jen když jsem opravdu spokojená a ještě si mnohdy říkám proč vlastně? Taky jsme přece pracovali a nikdo nám nenosil spropitné… Tento příběh mi připomněl jeden můj zážitek. Bylo to o prázdninách, pracovala jsem na předzahrádce, když u domu zastavilo auto a vystoupil starší muž romského původu. Slušně mě oslovil, ale pak jsem jen zírala. Pravil, že zde patnáct let jezdil s popelářkým autem a jde právě do důchodu a jestli bych mu tedy za jeho mnohaleté služby nedala nějáké spropitné na přilepšení…Nedala! Pracovala jsem dvacet let, jako učitelka na odborném učilišti kde průměrně třetina žáků byly právě romské děti. Práce s nimi i s jejich rodiči byla náročná, problémová, a že bych viděla byť jen korunu navíc….??? Dávat spropitné mi stejně přijde jako divný zvyk…

Se "spropitným" jsem opatrná (důchod si tím nemohu snižovat) - dám jen v příp. spokojenosti. V článku popsané "obsluze" bych akorát nas .... !

Sice jsem zvolila vyprávění ve třetí osobě, ale jedná se o můj vlastní zážitek. Svou roli v reakci číšníka hrál určitě i fakt, že jsem byla sama bez doprovodu. Zřejmě si myslel, že budu snadná oběť. Bohužel se celkem často setkávám s tím (a nejen v pohostinství), že personál / zaměstnanci nekope za svůj tým. Takže Alenko, skutečně nedostal nic a kdybych měla více času a možností, určitě bych odkráčela středem. :-)))

Zažili jsme jednou o dovolené v jižních Čechách, že jsme přišli do zámecké restaurace asi ve 13 hod., venku byl obsazený jeden stolek, už se pouze konzumovalo pivo. Uvnitř jsme byli sami. Na oběd, i když to byla ze tří jídel jedna minutka, jsme čekali všichni téměř 40 minut, jen zpočátku jsem měla já polévku. Pak už jsem se zvedla a šla se dívat, co se děje, nato servírka oběd donesla. Byla drzá, že to je kvůli té minutce. Poznamenala jsem, že alespoň mohla mezitím odnést talíř po polévce. Řekla na odchodu: Přece se nepřetrhnu! Tak to už jsem si nenechala slovně líbit a samozřejmě jsme jí nedali žádné spropitné.

Jistě, vše souvisí se vším,ochotný personál si spropitné zaslouží, ale taky nemám problém nedat nic, když něco není v pořádku.