Dovolená před padesáti lety

Děkuji , Zuzko, zase "něco", co nás spojuje...

Někdy se to tak stane a přátelství trvá mnoho let.....moji rodiče se za dost dramatických okolností seznámili v roce 1968 v Jugoslávii s lidmi ,kteří nám moc pomohli,když jsme se nemohli vrátit domů z dovolené v srpnu 1968 a nechali nás u nich bydlet...mně bylo tehdy 8 a bráškovi 4 a doma ještě babi hlídala jestě ne ročního brášku,maminka prožívala tehdy dost krušné chvilky,dodnes jsou přáteli a ve stálém kontaktu.......moc se mi tvůj článek líbil Haničko....

Jitko a Zuzanko, děkuji za příspěvek. V reakci na Zuzčinu ruštinu chci jen doplnit, že prostřednictvím PC komunikujeme do Armenie stále ruštinou - ale podržte se - ruštinou psanou latinkou.

Tak mě došlo,že letos obě sníme stejný sen,i ten příběh by se našel,neměl však pokračování,ale co kdyby se to přece nakonec nějak povedlo,že?Moc pěkné povídání,díky

Byla jsem v Gagře v roce 1972 a úplně mi učarovala (viz můj příspěvek Není moře jako moře). O to hůře jsem vnímala válku, která tam mezi Abcházci a Gruzíny zuřila na počátku 90. let. V Gagře jsem se tehdy spřátelila s Azou, inženýrkou z Tbilisi. Byla to krasavice, která pak byla jako delegátka nějakého sjezdu vyfocena na titulní straně časopisu Sovětská žena. Obě jsme rusky moc neuměly, ale psaly jsme si a rozuměly si dobře. Dokonce mám od ní dodnes keramickou soupravu ze závodu, kde pracovala.