Stát se velitelem čety, která obsluhuje dopravou ministra národní obrany Lomského a velitele jeho sekretariátu, slavného Šejnu, nebylo jenom tak. Však poznáte.
Samozřejmě jsem chodil s o tevřenýma očima, pumpoval o informace písaře roty, semtam přispěl staršina Benda a tak jsem se pomalu dostával do obrazu. Hodně mne překvapilo, že na dispečinku, který denně přiděloval vojáky do služby na jednotlivá pracoviště /ministerstvo obrany a generální štáb/ je můj spolužák s fakulty Pavel Bohoněk. Když jsem to zjistil, hned jsem ho navštívil a přivítání bylo bouřlivé natolik, jako bychom se neviděli sto let. Probrali jsem ten půlrok od odchodu ze školy. Pavel vlastně hned odešel na vojnu a zasedl na post, na kterém seděl doteďka a už ho pořádně pálil zadek. Prožil zde Kubánskou krizi, všechny ty poplachy a pohotovosti a už přesluhoval skoro dva měsíce. Jeho informace se daly vyvážit zlatem a později bych přidal i nějaký drahokam.
Oťukl jsem také velitele čet. První četě velel četař Bleščák, Slovák, který chodil jako tělo bez duše a nebyla s ním žádná řeč. Druhé a třetí četě veleli dva desátníci - absolventi poddůstojnické školy a ti jako by mne neviděli. Byl jsem pro ně ten vysokoškolský plebs, který odfušoval vojnu při škole a o velení věděl prd. Tak jsem se k nim netlačil a držel se spíš staršiny a písaře. který hrál dobře šachy a když staršinova žena odjela na pár dní k příbuzným, staršina zůstal po službě a dali jsme desetníkový lízaný maryáš, někdy i licitovaný. Nepřivydělal jsem si ani na cigarety.
Po ranním nástupu nastal na rotě klid, protože podstatná část mužstva z čet sedla za volant a odjela vozit vojenské papaláše. Velitel roty mně přidělil nějaké opisování výkazů, politruk dvě nástěnky a tak jsem obyčejně hleděl do stropu a čekal, kdy skončí služba. Vycházky jsem měl denně povoleny ve vojenské knížce vždy na celý týden najednou a tak byla tedy konečně možnost si důkladně Prahu prohlédnout. Čas se vlekl.
Druhý týden jsem skončil napsáním osmého dopisu manželce s textem, proloženým verši od lyriky po epiku.
A zas tu bylo pondělí. Na rozcvičku jsem nešel, na nástup jakbysmet. Vojíci se zase rozejeli a klid se najednou proměnil v bouři.
"Službaaaa!" Velitel vylétl z kanceláře. "Všichni velitelé na PéVéeSku. Fofrem!"
Za pět minut jsme tam byli všichni, i když já jsem se tam necítil jako doma.
"Soudruzi. Jasně a stručně. Telefonovali mně z nemocnice, že tam přivezli četaře Bleščáka, který se v noci postřelil pistolí a dávají ho dohromady. Slepec. Zahla mu holka a on neviděl, že je jich kolemdokola zástupy, jen zavelet. První četa tím pádem ztratila velitele a já to musím řešit. Jasně a stručně. Velitelem první čety je od této chvíle prozatimně četař absolvent Kašík. Staršino, předejte mu patřičné náležitosti. Rozchod."
Spadla mně brada.
"A vy pojďte se mnou do kanceláře" vzal mně Vyšín levou rukou kolem ramen, jako bychom byli kamarádi od nepaměti.
"Dáte si kafé? Dáte. Dozorčí, dvě kafé. Fofrem" špitl do telefonu.
"Tak nevím, kdo z nás dvou má větší kliku. Já, že jsem měl hned po ruce nového velitele, nebo vy, že jste se dostal ke korytu. Rozumějte. Máte to nafurt. Prozatimně jsem řekl jen proto, abych nedráždil tolik vaše kolegy s druhé a třetí čety, kteří budou jistě poukazovat na služební postup. Jsou to zupáci a mozek mají až fialový" ulevil si. "V četě máte osm šestsetrojek, devět volh, jednu Čajku, dvacet čtyři vojáků základní služby a šest civilních zaměstnanců. V sobotu přijedou podle toho jak jim to vyjde, podepsat výkazy. Moc na to nekoukejte a podepiště. Razítko je u mne ve stole. Čtyři se střídají u ministra a dva jsou v pohotovosti. Jeden voják základní služby Trnka, Slovák jak poleno někde od Trnavy, je osobní šofér velitele sekretariátu ministra, Šejny a pozor. Na toho si nedovolím šáhnout ani já. A budu se vám pár dní věnovat."
Dveře se otevřely a zavoněla káva.
"No konečně. Doufám, že je to Extra Speciál. Tu miluju. Vy také?"
Něco jsem zamumlal, protože mně právě sdělené informace vyvedly z míry.
"Dozorčí, zavolejte na dispečink Bohoňkovi, ať přistaví šestsetrojku, co je po opravě. Vyzkoušíme jak soudruh desátník zvládne jízdu po Praze."
Oblila mně horkost a tep se zrychlil. Kromě několika jízd v Gazu před řidičskými zkouškami a pár kilomentry, na které mně svého Spartaka půjčil švagr Bedřich, jsem za volantem neseděl. A vůbec už ne ve městě a dokonce v Praze. A v T 603 !!! Takovým autem nejezdil ani ředitel statku. Musel se spokojit s Volhou.
Další tři hodiny jsem prožil jako ve snách. Nedivte se tedy, že si trasu vybavuji pouze mlhavě. Vyšín seděl rozvaleně v pohodlné sedačce vedle mne a náramně se bavil. Bez problémů jsme projeli "Kulaťák" i když jsem se ohlédl po naší škole. Na Prašném mostě jsme zahnuli doprava a vystoupali až na Strahov. V kiosku pod tribunou jsme si dali špekáčka a přátelskou atmosféru jsem podepřel vyprávěním, jak jsem před třemi lety o Spartakiadě šlapal kolem stadionu chodník a prodával limonády v sáčku.
Napětí trochu povolilo a tak jsme znova nasedli a pokračovali dolů na Smíchov a přes most na nábřeží. Odtud k Národnímu divadlu a tam při odbočení opět vlevo na most jsem k velké radosti mého spolujezdce zastavil provoz tramvají, protože jsem najel příliš doleva a čekal, až mně auta v protisměru dovolí odbočiz. Krůpěje potu zkropily mé kalhoty a já si v duchu zopakoval Otčenáš.
Na útvar jsme dojeli za dobrou hodinu, protože jsem velitele musel zavézt domů do Horoměřic.
Auto jsem odstavil v parku, šel se osprchovat, vykroutil propocenou košili, dal ji přeschnout a oblékl si čistou. A to už jsem se probral. Tak jsem velitel čety. No nazdar!
