Zaujala mě možnost zúčastnit se výše uvedené soutěže, jako seniorku ve věku 91 let. Dosti dlouhá doba pro zhodnocení seniorského žití. Třicet roků žití co by důchodkyně, z toho 20 roků jako vdova, sama ve svém bytě 2+1 . Poslední půl rok v seniorském zařízení v dvoulůžkovém pokoji. Tedy veliká změna..
Bývala jsem vždy dost činnorodá, se zájmem o dění ve světě, se zájmem o čtení třeba literárních faktů, ale i poezie, o ruční práce, o přípravu zábavných programů v kroužku Svazu důchodců apod. Jak přibývala léta, jednotlivé zájmy ochabovaly, některé až zanikly (jako vlivem zhoršení chůze) apod. Větší samota začala doléhat a nakonec zhoršení zdravotního stavu v takové míře, že jsem toužila jít do zařízení poskytující potřebnou péči a vidět a slyšet lidi kolem sebe.
Zvykám si na nové prostředí vyžadující vzájemnou toleranci a vzájemnou dobrou vůli vytvářet podmínky k pěknému spolužití.
V minulých dnech jsem byla s babičkou, která s nesmírnou radostí uvítala narození své pravnučky. O svou radost, která vyzařovala z jejích očí, z jejího nitra vyřčenou slovy, se podílela ochotně s kde kým. Já jsem si přitom vzpomněla na mou radost z narození dvou pravnoučat. Skládala jsem ji a psala do slov:
Vítám tě na svět Jakoubku a budu ti přát hned.
Ať se ti hodně vyhýbá ta tíha lidských běd.
Ať rosteš do krásy těla i duše.
Ať slůvko láska nezní ti hluše.
Ať celým životem tvou snahou jest, být mužem činu a mít svojí čest.
Vítám tě na svět Dominiko. Vítáme tě všichni a vítáme tě rádi.
Přejeme ti život plný krás a hodně přepevného zdraví.
Ať dobro a něhu umíš dát a ať se ti to v hojné míře vrátí.
A těžké chvíle přijdou-li snad , zaháněj je usilovnou prací.
Ano, mám ráda básně a tato záliba mě provázela celým životem, až dosud. Jedna z nich, která zasáhla hluboce mou citovou stránku (bohužel nevím, kdo je autorem) vévodí u mne stále...
Vyznání matce
Jednou mě má matka kárala proč verše píši.
Maminko, pro mě to léky jsou, jež bolest tiší.
Já často si v duchu s Ovidiem říkám
psáti nebudu, nikdy již.
A zas, když v nitru svém pocítím zimu
á musím, musím, nitro mně bolestí praská,
maminko, to srdce volá, to křičí láska.
Já musím maminko vyplakat všechno,
jako jsem plakávala jsa malé děcko
na klíně tvém.
A když tě nemám tady?
Svou bolest pohřbívám do veršů řady.
Odpusť mě maminko, i láska přestane bolet,
až srdce zestárne, až přijde do let.
Pak si snad řeknu zas nikdy již,
dopit je život můj, dopita lásky číš.
(Za paní Alžbětu Eberlovou, obyvatelku domova pro seniory Senior residence Terasy v Plzni, přepsala Nikola Šelmátová, asistentka ředitelky domova)
Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.
