Začíná období masopustu. Připomínají mi to plakáty s programy masopustního veselí v různých vesnicích, které jsou vyvěšené takřka na každém rohu. Líbí se mi, že vesnice žijí. Ostatně, vesnice si žily svým životem i za minulého režimu, zřejmě proto, že na ně nebylo tolik vidět.
Vzpomínám si, že v dobách mých studíí jsem velmi ráda navštěvovala kamarádku, která v jedné takové malebné vesničce bydlela a nadšeně jsem se s ní zúčastňovala všech těch akcí, o kterých jsme u nás ve městě neměli ani tušení. Na jednu takovou Masopustní zábavu jsem si nedávno vzpomněla.
Přijížděla jsem vždy autobusem, který stavěl na návsi a k domku mé kamarádky jsem šla asi sto metrů pěšky zpevněnou cestou mezi roubenými chaloupkami. Měla jsem tu cestu moc ráda, bylo to tam jako v pohádce. Zhruba uprostřed té malebné cesty se na mě vždycky rozštěkal psík. Mám zvířata ráda, ale tento malý hysterický psík mi časem začal lézt na nervy. Antipatie asi byly vzájemné, protože s každou mou cestou kolem byl psíkův štěkot intenzivnější a zuby vyceněnější. Snažila jsem se ho ignorovat, vždyť je to jen malý, blbý psík, ale pořád jsme mezi sebou měli takový zvláštní pocit nedořešenosti.
Když jsme se tehdy s partou mladých lidí vraceli po půlnoci ovíněni z masopustní zábavy, psík se opět rozštěkal.
"To je zajímavý, normálně neštěká," poznamenal jeden z kluků. To mě vyprovokovalo. Rozhodla jsem se, že se svým nepřítelem psíkem konečně definitivně skoncuji. A to jeho vlastní zbraní, že ho prostě uštěkám.
A tak jsme štěkali dva. Pes za plotem, já před plotem a kolem banda teenagerů válející se smíchy. Ale než jsem stačila slavně zvítězit, začala se otvírat různá okna a lidé probuzeni štěkotem dávali průchod své nelibosti. I když jsme tam štěkali dva, viníkem jsem byla já. Jak můžu trápit tak rozkošného psíka? Nikoho nezajímalo, že on začal. Když se s lítostivým kňučením lísal ke svým páníčkům jako k zachráncům, vypadala jsem já vedle něho jako Herodes.
Když jsem druhý den šla známou cestou na autobus, psík se opět rozštěkal, ale znělo to nějak jinak. Ten pes chraptěl! Já ne. Mohla jsem se tedy považovat za vítěze, ale žádný vítěz jsem nebyla. O tom mě přesvědčovaly pohoršené pohledy lidí, které jsem cestou potkávala.
A poučení?
Neštěkejte na malé psíky. I kdybyste byli stokrát v právu, nikdy nebudete tak roztomilí a nikdy se nebudete umět tak přesvědčivě lísat jako malí psíci. Sice nevyhrajete, ale zachováte si důstojnost a duševní rovnováhu. A budete mít na masopustní veselí jen ty nejlepší vzpomínky.
Není přece nutné být za všech okolností vítěz.
