Sebevědomí – nutnost v každém věku

To je moc prospěšný článek. Člověk potřebuje mít sebevědomí, aby mohl existovat . Já jsem chodila do práce, i když po nástupu do penze jen na malý úvazek, do svých 68 let, a kdyby mě nenahradil počítač, chodila bych dál. Musela jsem vstát, upravit se a jít mezi lidi.Byla jsem platná. Na počítači jsem v práci začala pracovat ještě před r. 1989, i když tenkrát byl veliký jako 2 psací stoly a obrazovku měl černou a písmena bílá. Po nástupu PC jsem na něm pracovala dál a jsem ráda, že mi to vydrželo do teď , našla jsem si íčko a to mě naplňuje zase prací, protože se také podílím na jeho náplni. Mám nové virtuální přátele a to je důležité.

Sebevědomí snad člověk získá tím,že za vším negativním co prožil udělá velkou čáru.Začne se zajímat o nové věci najde si smysl života. Třeba jsem ho dřív hledala v něčem hmotném, nebo i v někom jiném. Ve skutečnosti je opravdu blbost hledat smysl života ve věcech a není úplně nejlepší ani v někom,když se nad tím zamyslíte.Smysl života by měl najít člověk především sám v sobě Když vím, co mám za sebou, čím jsem prošla, co jsem prožila a co mne ještě čeká. Z něčeho jsem se poučila,spoustu věcí jsem udělala podle sebe,snad dobře,nebo i špatně. A že jsem našla sílu uzavřít do té třinácté komnaty pod zámek co mě tak bolelo a co mě i zraňovalo,tak si myslím, že člověk má vyhráno. Nabyla jsem sebevědomí ze sebe,tím kdo a jaká jsem,jak si mohu věřit,jakou mám hodnotu a smysl života a jak mohu být užitečná pro ty ,kteří to ode mne očekávají a jak jim mohu pomoci ať už fyzicky,,či slovem.Mohu si říct jsem zdravě sebevědomá.

Nízkým sebevědomím jsem trpěla v mládí, protože mi to každou chvíli dal někdo najevo, jak vypadám, jak se oblékám, jak se neumím projevovat. Když jsem se nějak vypracovala, čas od času jsem se také dostala do situace, kdy mě někdo "sejmul", že nejsem nic moc. To mě mrzelo jen po pracovní stránce, zevnějšek mě už nechával v klidu. Nyní jsem sebevědomá dost. Tím ale chci říct, ře se nejedná o pýchu ohledně vědomostí či zachovalého vzhledu. Mé sebevědomí je uvědomění si, kdo jsem, jaká jsem, proč je všechno tak a tak, co mohu vylepšit, kam kráčím. A tady už mě nemůže opravdu rozhodit nic a nikdo, protože mluví pouze za sebe.

Souhlasím s nadpisem článku, ale ne již tak s obsahem, je to tak trošku nešťastně napsáno a dle mého názoru nevystihuje co je sebevědomí. Spíše je psáno o tom, že lidé v důchodovém věku mají pocit neužitečnosti a nadbytečnosti, který je vyvolán postojem okolí, takový člověk měl nejspíš nízké sebevědomí i v produktivním věku. Sebevědomí není schopnost, ale postoj k sobě samému, o víře ve své schopnosti, povahový rys - vlastnost, kdy člověk si cení sama sebe a věří si ve své schopnosti a umí je využít, uplatnit při svém konání bez ohledu na odezvu okolí a nenechá se odradit od svého konání názory a postoji okolí. Ten co dělá věci především proto, aby byla okolím kladně hodnocen a očekává ho, tak má nízké sebevědomí, nevěří sám sobě, čeká zpravidla kladné hodnocení od svého okolí. Člověk s přiměřeným sebevědomím koná věci s tím, že dokazuje sám sobě, že to zvládne, nemá potřebu to dokazovat jiným. Je také pak schopen přijmout jakoukoliv kritiku a v případě uznání je to potvrzení toho že schopnosti má odpovídající, že byly využity správně a přiměřeně. Takže vliv okolí je pouze zpětnou vazbou pro naše konání. Jsou pak ještě i tací, kteří mají nepřiměřené nebo také nezdravé sebevědomí, kdy své schopnosti považují za vyšší než ve skutečnosti jsou a potom jsou tak trošku k pousmání, ale tito lidé si to zpravidla nepřipustí a cítí se zneuznanými. Každý má chvíle, někdo více nebo méně, kdy váhá nad tím , zda to ještě dokáže, zda to má cenu. Na to je jeden jediný lék, zkusit to kvůli sobě samému.

Osobně si myslím, že se ztrátou sebevědomí se občas potýkáme všichni.Věty jsou věty, uvedené příklady , jsou jen příklady, kniha o tomto je kniha, ale realita je opravdu jiná. A už vůbec v tomto směru a nadhozeném problému neuznávám předkládaná procenta nějakého psychologa. Každý jsme jiný a každý jsme občas k něčemu i k ničemu.

Článek je zajímavý, ale když se někomu sebevědomí nedostává? A když vám ho okolí sráží? Ono se to lehce napíše, ale skutečnost je trochu složitější. Samozřejmě, že být sebevědomý, nevšímat si, co si kdo myslí, jet si po své linii je moc hezké, ale i ošidné. Život je jako houpačka, jednou nahoře, jednou dole.

Stále pracuji, protože si zákazník od mně moje služby kupuje. Je mu jedno jestli to dělá 20 ti letá nebo 70letá. Důležitý je výsledek. Jezdím po světě a plním si svoje sny. Jsem spokojená a myslím že i dostatečně sebevědomá.

Mám to přesně naopak. S věkem mé sebe-vědomí roste. Čím víc jdu "do sebe", tím víc mě baví být "venku".

Případ č. 2. je mi velmi blízký. Chodím na zumbu se 17 - 25ti letými divkami . Hodně jich z počátku odpadlo, Jsem nejstarší. Berou mě jako sobě rovnou. Hýbu se ráda, chodila jsem na břišní tance, ale zumba má jiné grády. Na nějaké stárnutí jsem ještě "příliš mladá"!

S tím, co se píše v článku se setkávám často. I když osobně mám problém opačný. Jsou to častá zjištění, že nejsem až takový borec, jak jsem si myslel.