Můj drsný pražský den začal už o deváté hodině ranní, na stanici metra Kačerov. Do protisměru vozovky najížděli hasiči, sanitky a policejní vozy. Byly jich desítky. Záchranáři hleděli dolů ze stráně na železniční stanici Krč, někteří hasiči sbíhali dolů. Nikdo z okolostojících nevěděl, co se vlastně stalo. Už mi jel autobus, tak jsem to musel vyšpiclovat až při odpoledním návratu z práce.
Z dálničního mostu skočil skokan-sebevrah. Odnášeli prý jen jednu rakev, jiní tvrdili, že prý dvě, nalezena prý byla i dřívější mrtvola?
Sdělovací prostředky opět v úterý mlčely, lépe se prodávají informace, která kejklířka se vyválela se kterým kejklířem. Prý se o události dozvíme až ve středečních zprávách.
Po dojezdu k našemu žižkovskému činžáku bylo také veselo. Zděšení nájemnící se báli vstoupit do domu, za vchodovými dveřmi postával narkoman, a vnikli tam ke sklepu ještě asijské hordy prodejců drog. Volal jsem 158, prý hned přijedou, bylo ale poledne a tak…nic. Po výjezdu výtahem do našeho patra vyběhl sousední venkovský kolononista Prahy, také se bál o život! Náš domácí je moudrý a předvídavý, pronajímá byty jenom bělochům.
Pustil jsem si zpravodajství a dozvěděl se, že právě v pražském Podolí vybouraly do sebe dvě tramvaje. Bylo jen devět zraněných.
Dnes je středa, tak snad dožiji do tolik vzdáleného pátku.