Vážení přátelé, ještě jednou se vracím na nádraží, a také něco o ztracených věcech.
Možná se vám bude zdát, že se tak trochu opakuji, ale není to úplně pravda, tento příběh je trochu odlišný, i když v podstatě podobný.
Jak už jsem psala v minulém příspěvku, pracovala jsem tenkrát na malém nádraží, cca 1km od našeho bydliště. Na blízkém zámku Zelená Hora sídlil vojenský útvar, no a když vojáčkové dostali propustku, většinou to bývalo ve čtvrtek, tak na určitý odpolední vlak se přihrnuli na poslední chvíli, a bylo třeba je odbavit. Protože bývalo i hodně slovenských kluků, vypisovaly se psané jízdenky, ale o tom jsem už psala minule.
Nepracovala jsem na nádraží dlouho, vojáci přiběhli a byl fofr, najednou mi jeden vojáček řekl název stanice Došaly. Vzala jsem kilometrovník, ale Došaly jsem nemohla za žádnou cenu najít, byla jsem z toho nervózní, a dokonce mu tvrdila, že u nás v kilometrovníku prostě tato železniční stanice neexistuje. Asi už tušíte tuto zradu, nakonec jsme se nějak domluvili, vojáček chtěl jízdenku do Šaly, a v tom frmolu jsem to správně nezpracovala. On se omlouval mně, já zase jemu, naštěstí se mi podařilo odbavit nejen jeho, ale i ostatní, aby se včas dostali tam, kde jejich blízcí na ně toužebně čekali.
Uběhlo nějakých 20 let od úsměvného příběhu z nádraží, a my jsme byli na dovolené na Slovensku. Na Slovensku se mi vždy líbilo, jezdili jsme do Vysokých Tater, do termálních lázní, ale bydleli jsme i v Bratislavě, Nitře, Košicích, a navštěvovala se různá zajímavá města a místa. Na Slovensku bylo prostě vždy krásně.
Jednou, když jsme byli v termálech, dělal se zajímavý výlet do různých destinací, tak jsme také jeli, tenkrát už byla dcera dospělá, ale syn s námi ještě cestoval. A najednou koukám, že jsme se ocitli ve městě Šala. Hned jsem si vzpomněla na nadráží a moji legrační story s názvem města. Prošli jsme se po městě, měli jsme ještě asi půl hodiny času, než nás autobus odveze o číslo dál. A protože asi všichni víte, že na Slovensku měli odjakživa výbornou zmrzlinu, a my právě stáli u malého krámku, kde se nám tato dobrota přímo nabízela. Vytáhla jsem peněženku, koupila jsem každému z rodiny zmrzlinu dle jeho přání, a olizovali jsme se až za ušima. Ušli jsme od obchůdku kus cesty, a když jsem dolízala, tak jsem se chtěla otřít kapesníkem, sáhnu do kabelky, a najednou mi došlo, že v ní nemám peněženku. Do odjezdu autobusu nezbývalo moc času, tak jsem nevěděla, co mám dělat. V peněžence byly 2 stovky, ale všechny moje doklady, včetně klíčů od bytu mých rodičů.
Urychleně jsme se vrátili ke stánku se zmrzlinou, ale nikde nic, nikdo nenašel, nikdo nevrátil, což se dalo předpokládat. Nebylo už moc času, a já se loučila se svou peněženkou, ale ještě jsme si řekli, že půjdeme tou cestou, kterou jsme předtím šli, nakukovali jsme i do kontejnerů, zda někdo tam peněženku nehodil, když zjistil, že obsah mu není skoro k ničemu, ale vše se zdálo marným, tak jsme to pomalu vzdávali, nacházeli jsme se na jakémsi sídlišti s velkým parkem, když tu najednou vidíme, že za námi jede pomalu nějaké auto, říkáme si, aby jsme ještě nedostali pokutu, že se tu hrabeme v popelnicích, třeba tu mají nějaké jiné zvyky, tak jsme se pomalu ubírali na místo k autobusu. Auto nás ale dojelo, zastavilo, vylezl starší pán,a ptal se, jestli něco hledáme. Tak jsme mu po pravdě řekli, že jsem ztratila peněženku, ani nevím kde, a za chvíli odjíždíme. On šáhl do nějaké kapsy, vytáhl moji peněženku, a ptal se, jestli je to ona. Jen jsme zírali, prý jí ten mladší, co zůstal sedět v autě, našel ležet na chodníku. Pak prý sedli do auta, a projížděli okolí, jestli neuvidí někoho, kdo jí hledá.
Nechápavě a překvapeně jsem stála a tisíckrát děkovala, nabídla jsem i menší finanční odměnu, ale oni si to nechtěli ani za nic vzít. Prý to byla samozřejmost.
Odjezd autobusu jsme v pohodě stačili, ale odváželi jsme si i dobrý pocit, že někde na Slovensku, co někde, přece v Došalech žijí poctiví lidé. Tak se město Šala dostalo dvakrát do mého podvědomí,vždy to začalo tak trochu průšvihem, ale nakonec to dobře skončilo.
A tak si říkám, a co do třetice? A taky nevím, Šala nebo Došaly? A ještě mě napadla taková hloupost, co když ti dva páni v autě se třeba znají s mým vojáčkem? Nebo jsou dokonce příbuzní? Ale to už asi moc fantazíruji...
