Muž na lavičce. Příběh k fotu dne "Bez domova"

Když vidím na ulici bezdomovce, přejdu na druhou stranu, neumím ovládnout reakci mé duše., neumím zabránit takovému nepříjemnému pocitu rozechvění, který mnou prolíná. Není to jednoznačně řečeno soucit, je to jakási bezradnost, nerozhodnost, jak se zachovat. U nás v jedné ulici téměř pravidelně sedí na schodech špinavá žena, zabalená do všeho možného. V ruce cigaretu a doslova vyřvává na každého kolemjdoucího..: " Dejte mi deset korun na chleba". Její doslova vulgární hlas člověka provází celou ulicí, lidé se jí, tak jako já vyhýbají. Kde je pravda, je to ubožačka, nebo naopak... Jak píše Lidmila, těžko soucit, když neznáš pozadí...

Pro úplnost - vyhodili mne z práce v r. 2007 - bylo mi 53

Když jsem přišla o práci, dostala jsem podporu v nezaměstnanosti a z toho se ještě dalo "vyžít". Pak už jsem dostávala jen dávky hmotné nouze, které už k životu nestačily. Místo rezignace a žebrání před supermarketem jsem stále hledala brigádu a sem tam si pár korun přivydělala, abych pokryla nejzákladnější potřeby-jako první zaplatit bydlení v 1+1, pak jídlo...na další už nezbývalo. Mnoho lidí mi tenkrát pomohlo třeba pozváním na oběd, věnováním obnošené bundy či bot. Brrr, jen vzpomínka vyvolává znova tu beznaděj...ale nevzdala jsem se, nedopustila pád až na úplné dno a ze všech sil vybojovala vítězství nad bídou. Nikdy mne naštěstí neopouštěl humor a dobrá nálada a to byly berličky, o které jsem se mohla opřít. Tato nejistá doba naštěstí skončila v r.2011 a od odchodu do důchodu už opět žiji důstojně...raději ani nebudu domýšlet, co všechno mne mohlo potkat a jak málo mne dělilo od pána na lavičce.

Vando, předložila jsi nám aktuální a nadčasový článek, nutící k zamyšlení. Zamyšlení, které nemůže nikoho z nás nechat lhostejným. Kde se ve společnosti stala chyba, kdo je odpovědný? Tobě díky.

smutný příběh ,mě strašně tihle lidé bez domova dokáží rozesmutnit a dlouho když některého potkám. Pokaždé když jedu do města nějakého obdaruju . Peníze nedávám ale koupím tak jak minule 3 rohlíky a kus salámu . Viděla jsem ho jak stojí venku u supermarketu schoulený opřený o zeď. Podávám mu sáček s jídlem a on nevěřícně sahá po sáčku a stále dokola opakuje "děkuji" po pár krocích se otáčím a on hlasitě plakal věř mi že jsem dlouho měla o čem přemýšlet . Někteří bez domova si za svůj stav můžou sami , někteří se ocitli bez domova ne vlastním přičiněním . V době kdy se státy starají o uprchlíky dají jim jídlo peníze teplo a střechu nad hlavou mě to docela štve že nedokáží pomoci bezdomovcům aspoň těm kteří o pomoc stojí

Jo, Vando, je to na pováženou. Těžko jsem si na ty chudáky zvykala a dcera mě musela krotit, abych nerozdala majetek. Dnes jsem netečná. Také jsem byla na dně finančně i fyzicky a na to úsilí a dřinu, abych se vyhrabala, nikdy nezapomenu. Dnes se stačí podívat, kolik firem nabízí práci, a to i s ubytovnou. Ale proč pracovat a splácet dluh někoho jiného, nebo platit alimenty. Těžko soucítit, když člověk nezná pozadí. Ale neschopnost lidí mě nedojímá.

"Kde se stala chyba?" Všichni doufáme, že my s tím nemáme nic společného, ale bohužel máme. Takže spíš by chtělo zamyslet se nad tím, jak z toho ven. Obávám se, že naše lidská společnost ještě nedorostla ke globálnímu řešení svých problémů. Každý její problém se dotýká všech, jen si to nechceme připustit, protože my jsme ti dobří, ti na správné straně. Jenže na Zemi jsou jen čtyři světové strany pro všechny a se všemi se točí stejně. Vando, vykecávám se, protože po přečtení jsem neměla slov. Nad hloupostmi se dá mávnout rukou. Ale tohle není hloupost.

Niterně vyprávěné, Vando, a k zamyšlení. Myslím si, že není nikdo z nás, kdo by se aspoň jednou nedostal do situace, kdy se potká s beznadějí symbolizovanou konkrétním osudem. Proto jsme společenství lidí, abychom jedince ochránili. Ochránili aspoň drobným okamžikem účasti a nějakou formou pomoci, kterou můžeme poskytnout. Ale ta největší práce zůstává na tom, kdo se ocitnul v beznaději. A ta práce je nejtěžší z nejtěžších. Jen ten, kdo se někdy v takové situaci ocitnul, opravdu ví, jak je to těžké nepodlehnout zmaru a beznaději a jak je sebemenší pomoc důležitá. Každý osud je však jedinečný a za tuto jedinečnost platíme jistým druhem osamocení. Není potřeba se stydět, že "my" jsme zaopatření, a "někdo" není. Všichni si svůj život projektujeme sami a děláme chyby, za které platíme nějakou svou daň. Pokud se však dostaneme do soukolí lhostejnosti druhých, ta daň se stává neúnosnou. Je to těžké téma a má více otázek než spolehlivých řešení. Tvoje úvaha, Vando, je velmi dobrá a nutí k zamyšlení a hledání odpovědí. Díky.