Můj životní příběh: Setkala jsem se s tajemnem
Ilustrační foto: pixabay.com

Můj životní příběh: Setkala jsem se s tajemnem

2. 2. 2016

Milí přátelé, každý z nás se někdy mohl setkat s něčím neobvyklým, neznámým, záhadným. Nikdo si to nedokážeme vysvětlit. Na vysvětlení máme své různé názory. Nemůžeme pochopit, jak může zasáhnout tajemná moc? Stává se, že i ve snu nás někdo varuje před něčím, co se může stát. Nějaká tragická událost v naší rodině, která se nám zjeví ve snu. Někteří svou pouhou myšlenkou jsou schopni navázat  spojení se svými blízkými, kteří odešli tam, odkud není návratu. Takže věřit či nevěřit na tajemné síly?

Probouzím se do mlhavého, šedivého, pošmourného únorového dne, kde hrozivé černé mraky zakrývají sluníčko. Kalendář ukazuje 11. února 1988. Že včera v noci něco řuchlo a spadl talíř ze zdi? Už tam dlouho visel a háček se uvolnil? Nevěřím na nějaké bláboly a pověry. Na nějaké zastavení hodin, to přece nic neznamená? Laické vysvětlení - v hodinách došla baterka. Že se nezdařila ani jediná svatební fotografie mého syna a snachy u fotografa, to sakra muselo taky něco signalizovat! Zase omluva, prostě nevyšly fotky, hlavně, že jsou z Městského úřadu. Cítím takový divný pocit, silně jsem se zachvěla a mráz mi proběhl po celém po těle.

Co přinese dnešní den? Slzy, bolest, zármutek, šrámy v srdci, které se nikdy nezacelí. SMRT SYNA. Můj Bože, srdce mám až v krku, asi se mi chce roztrhnout vejpůl. Chvílemi se mi zase zpomaluje tep, cítím studený pot na čele. Nevěřím, co mi manžel říká. Slzy mi padají jako hrachy, křičím. To není pravda! Slyším v dálce manželova slova "Maminko, musíme se s tím smířit. Pavel nám umřel!" Ne, nikdy se s tím nesmířím, že mi odešel můj zdravý syn plný života ve 22 letech! Nechal tady nás rodiče, bratra a ženu s malým čtyřměsíčním chlapečkem, teď už vím, jeho nástupcem.

Svíjím se a padám k zemi. V hlavě se mi honí myšlenky a zároveň výčitky. Každému tvorečkovi jsem se snažila pomoct přijít na svět, kuřátkám ze skořápky, morce, když nemohla chodit, ba i té včeličce, co spadla do kbelíku s vodou. Sousedy jsem oživovala, když upadli do kómatu. Co jsi to za matku? Vlastnímu synovi jsi nedokázala pomoci? Slyšela jsem jen zvuky. Omdlela jsem. Pochovali jsme jej ve svatebním obleku, ale na rakvi měl služební čepici, byl to státní pohřeb v uniformách i s posledními salvami na jeho počest.

Jsem bezmocná proti mocným silám, které berou to, co jsme tak milovali. Nic mne nezajímá, hlavu mám jak škopek, v kterém se perou myšlenky. Jsem zraněná jak zvíře, nemohoucí bytost, která se neumí bránit. Existuje nějaká spravedlnost nebo moc, která rozhoduje o životě a smrti zdravého člověka? Nebo snad je nějaké tajemno mezi nebem a zemí? Nevěřila jsem, až když jsem slyšela v noci podivné zvuky. Ozývalo se to ze skříně, slabounké ťukání, klepání, praskání. Nedokážu vám tento pocit popsat. Slyšela jsem to první den. Zprvu jsem manželovi nic neříkala, nebudila jsem jej, jen tiše ležela a poslouchala to ťuki,ťuk, prask, prask.

Napadlo mne, že to mohou dělat trubky, jak se chladem smršťují nebo ústřední topení, jak se ochlazuje, že to je asi to praskání. Další noci se to znovu opakovalo, asi jsem moc vyčerpaná a blázním. Chytla jsem manžela pevně za ruku a potichu jsem pravila: "Slyšíš taky, to co já, to praskání?" Manžel odvětil, že ano, že to slyšel už včera. Polillo mně horko a z toho jsem cítila studený pot na čele, mrazilo mě celé tělo. Jen jsem potichu špitla: "Pavel se přišel podívat zhora, co děláme, jen tak nás navštívit a vzlykala jsem."

Chvilku byl klid a znovu klepání a ťukání slabounce na dveře zadní stěny skříně nebo to šlo ze skříně? Nedokážu popsat. S manželem jsme se drželi pevně za ruce, ještě více jsem ji tiskla. Měla jsem zvláštní pocit, strach to nebyl. Tak se to táhlo řadu měsíců. Někdy jednou za týden v noci, někdy dvakrát a z toho půl měsíce nic a zase nanovo. Nábytek jsme přestěhovali na jinou stranu, i ty skříně. Ve skřících jsem udělala pořádek, nic jsme nezjistili, skříně nepoškozené a znovu se to začalo opakovat. Ne, tak intenzivně, ale přece vždy pár vteřin, minuta, fakt nevím. Řekli jsme to manželové matce a ta věřila na pověry a různé záhady. Taky chodila do kostela, tak nám vysvětlila, že synova duše nemůže najít klidu a vrací se k nám proto, že ví, že se trápíme. Bylo by dobré odsoužit za něj mši v kostele, udělala to v naší přítomnosti a věřte mi, že to psaskání a tiché klepání ustalo a nikdy se víc nevrátilo.

Milí přátelé, snad jsem nikdy nechtěla odkrýt část svého nitra, poraněného srdce, protože i po 28 letech to bolí a moc. Navenek to sice není znát a vidět, jsem svá, zrale sebevědomá, paličatá žena.. Ale určitě jako každá matka, co nosila dítě pod srdcem, dokážete sdílet ten žal.. Sama jsem se divila, kde se ve mě nahromadilo tolik síly, abych si dokázala říct "Musím žít dál pro ty, co tu zůstali." Život se mi obrátil naruby a zůstaly mi jen bolestné vzpomínky.

Pokud budete mít zájem a nečetli jste mou báseň, kterou jsem složila vloni v únoru k jeho výročí smrti, tak nakoukněte na můj profil - Vzpomínka na syna. Proto měsíc únor patří k těm nejhorším měsícům v roce, který bych nejraději vymazala z kalendáře.

Děkuji, že jste si můj smutný příběh přečetli až do konce. Musím se smířit s tím, že tato rodiná kapitola byla vyřešena jednou pro vždy. Źivot jde dál, moje modlitba byla vyslyšena, musím znovu zvednout se a jít sama dál, svou trnitou cestou bez cizí pomoci. Fotky jsou dodnes schovány i s úmrtním listem, na které jsem i po 28 letech nenašla odvahu.se podívat. Chci si jej zachovat ve vzpomínkách jako živého.

Setkala jsem se s tajemnem a sáhla jsem si až na dno.

Odsuzovat druhé je vždycky nesprávné, protože nikdo nemůže nikdy vědět, co se odehrálo a odehrává v duši jiného člověka (L. N. Tolstoj)

 

.

 

Můj příběh rodina smrt
Hodnocení:
(4.6 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Věřím Vám, jak jste prožívala ztrátu syna. Mojí dceři zemřel náhle manžel, když byly jejich vytouženému synkovi 4 měsíce. Prožívala jsem to s dcerou. O té druhé Vaší mystické zkušenosti - zažila jsem něco podobného po náhlé smrti svého tatínka. Napsala jsem na íčko o tom článek : Tatínek se přišel rozloučit. Pevně tomu věřím.
Alena Várošová
P.Kollínová ,pokud to bylo tak,nemám důvod Vám nevěřit.Stát se to může ,takže je to vysvětleno.Děkuji,že jste napsala hezký den.
Alena Várošová
Naděnko,děkuji Vám za Vaše vroucí,milá a vstřícná slova.Člověk je silný tvor a musí překonat i tak bolestné překážky,jaký mu život připravil.nadi koukněte na můj článek Zavražděná profesovka smrt za smrt,určitě si tu afíru budete pamatovat.To jste asi půsovila ještě v Mohelce.Děkuji.
Naďa Pokorová
Paní Alenko, nedokázala jsem okamžitě po přečtení Vašeho článku reagovat.Je to tak bolestné a citlivé téma. Máte můj hluboký obdiv, člověk se musí až divit co snese a vydrží. Ztráta dítěte je to nejhroznější utrpení se kterým se matka má vyrovnat. Máte v sobě ohromnou vnitřní sílu a moc vám přeji hodně radosti a spokojenosti v životě.
Jiří Libánský
Časem poznáte, že všechno, co se stane, je to nejlepší, co se v tu určitou chvíli stát může. Často se stane, že velká tragedie prostě nemá lepší řešení a protože to netušíme, ptáme se: proč?
Alena Várošová
Jani, ne není to moje foto.To musím poděkovat redakci,jakou mi dala na titulní stránku fantastickou,tajemnou fotografii.
Alena Várošová
Vando,Magdalen,Soňo a Jitko opět děkuji za krásná slova soucitu a pochopení.Potěšilo mne,že i některá děvčata,které se nikdy k mým příspěvkům nevyjadřovala mi napsala a píši to upřímně,ony vědí kterých se to týká..Nikdy bych nikomu nepřála,aby jste museli prožít to co já.Vím nejsem sama,neštěstí nechodí po horách,ale po lidech.Chtěla bych a přála bych si,aby všchni starší lidé tady na íčku měli k sobě blíž,radovali se z cestopisů,z různých životních článků,básní,krásných fotek, viideí,kterémi se prezentují a nezáviděli si a nedělali si naschváli.To k ničemu nevede a jsme tady na tom světě jako na návštěvě.
Soňa Prachfeldová
Aleno, patříš k lidičkám na íčku, kteří se mi nesmazatelně vryli do paměti. A vím proč. Máš velké srdce plné lásky , umíš přes bolesti jít dál a moc Ti fandím !
Marie Magdalena Klosová
Chápu Vás,Aleno.Jste statečná.S odchodem nejbližších je těžké se vypořádat.Spíše se s tím musíme naučit žít.Ale nemělo by nám to ubírat odvahu do dalšího života.Vy jste to dokázala.Ať každý další únor je k Vám milosrdnější.
VANDA Blaškovič
Aleno, představuji si Tě, jak sedíš a píšeš…. Tebe osud donutil být statečnou, překonat tu nesnesitelnou bolest a žít dál…. Ty máš žít pro koho a víš jak žít. Dokázala jsi to a nezanevřela jsi na lidi ani svět . Máš můj tichý obdiv. Pokračuj....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?