Můj původní vztah k tlouštíkům souvisel totiž se zážitky z dětství. V naší rodině byli koncem války a v poválečném období (kdy všechno bylo na potravinové lístky) všichni hubení, a to se týkalo i tovaryšů a učedníků v otcově truhlářské dílně. Z pronášených pořekadel jsem znal výrazy jako „tlustý jako prase“, od matky slušnější výraz „tlustý jak děkan“. Z otcových nadávek například ty tlusté „úřednické svině“ z berňáku, co ničí živnostníky nemravnými daněmi. Když se jednou tovaryši v dílně žertem vážili na mincíři (používaném pro vepře při zabíjačkách) a nejhmotnější tovaryš Pepa P. dosáhl hodnoty přes 85 kg, slyšel jsem výrok: „Do sto kil je to ještě člověk, nad sto kilo už prase“.
Shodou okolností ale i já sám nepřímo vděčím za život jednomu línému tlustému nemravnému faráři, který se mimo jiné vyznačoval i nacvičeným pokryteckým pobožným výrazem ve tváři. Na tuto jeho vizáž si často vzpomenu, když vidím na televizní obrazovce podobný výraz ve tváři kdysi „nejčestnějšího muže v parlamentu“ pana Kalouska. O panu faráři se povídalo, že sexuálně obšťastňoval farní kuchařky, s jednou z nichž zplodil i dceru. Při draní peří jsem od přítomných tetek vyslechnul i názor, že kněz se může z takového hříchu ještě „vymodlit“, ale příslušná žena už propadne peklu. To se mi již jako dítěti zdálo nespravedlivé, ale musel jsem mlčet.
Má babička z otcovy strany, matka dvanácti dětí, byla velice pobožná a nevynechala žádnou pobožnost v kostele a pokud výjimečně onemocněla, alespoň doma vyložila svaté obrázky na stůl a se zapálenou svíčkou během předpokládané mše v kostele se modlila doma. Můj otec, její nejmladší syn z dvanácti dětí, byl původně velmi poslušný a dobře se učil ve škole a na základě posouzení příbuzenstva byl určen ke studiu, aby se stal „panáčkem“ (jak se na Valašsku tehdy lidově říkalo knězům). Když babička jednoho večera umírala, žádala pochopitelně o udělení posledního pomazání. Když příbuzní doběhli na vzdálenou faru, líný pan farář K. nechtěl zvečera k umírající jít, že to ještě počká do druhého dne.
Téhož večera byl vyzván ještě dvakrát, že to spěchá, ale on se opět vymluvil, že se u babičky zastaví druhého dne ráno, až půjde do místní školy učit náboženství. Babička ovšem pozdě večer bez udělení „milosti posvěcující“ zemřela. Tehdy můj otec ještě v nezletilém věku proklel ty „bachraté líné kurvy farářské“, nešel studovat na kněze, oženil se a stal se truhlářským mistrem. V důsledku toho jsem přišel na svět „z lože manželského“ i já a moji dva bratři.
V dětství a mladších létech jsem patřil mezi typické podvyživené vyhublé lidi a až do penze jsem netušil, že jednou budu mít sám problémy s tzv. nadváhou. Až po odchodu do penze jsem po změně životního rytmu zjistil, že začínám tloustnout. K zásadnímu zamyšlení nad touto skutečností mne přiměla má kdysi štíhlá půvabná kamarádka z dětských let na jednom maturitním srazu, když jsem zažertoval, že už je z ní pěkně „kulatá bába“. Ta mi ihned hbitě odpověděla, že jsem už také pěkně zbachratěl.
To mne přimělo k rozhodnutí, situaci nějak rozumně řešit. Že bych sháněl nějaké kouzelné pilulky či potravinové doplňky na hubnutí jsem tehdy stejně jako dnes považoval za nesmysl. I dnes budu ochoten uvěřit v existenci nějakých účinných „patáčků“ až ve chvíli, kdy uvidím na televizní obrazovce Halinu Pawlowskou zhublou alespoň o 40 kilogramů.
Pochopitelně existují vrozené dispozice a různé konstituční typy lidí. Například žena konstitučního typu „medvědice“ nemůže žádnou drastickou dietou dosáhnout stavu, aby vypadala jako štíhlá útloboká srnka s vosím pasem, může ovšem vypadat jako pěkně stavěná, pro oči ladně vyhlížející medvědice a ne jako koule třaslavého sádla.
Můj postup řešení nadváhy byl celkem jednoduchý a vycházel v podstatě z respektu k zákonu o zachování hmoty a poněkud se odlišoval od propagovaného „vědeckého“ postupu jisté televizní exhibicionistky doktorky, která v nedávné minulosti v televizi předváděla jiné nechutné exhibicionisty, kteří dávali divákům na obdiv své odpor vzbuzující třaslavé vaky sádla na břiše a jiných částech těla. Metoda dotyčné doktorky Kateřiny Cajthmlové by se dala zjednodušeně parodovat vtipem o prodeji zaručeného receptu na zhubnutí: Paní s nadváhou si přečte inzerát, na recept za 50 Kč, jak se bezpečně zbavit nadváhy. Paní odešle pisateli obálku s dotyčnou sumou a ofrankovanou obálku s vlastní adresou. Do tří dnů ji v dotyčné obálce přijde kartička s červeným nápisem „NEŽRAT!“
Jako první úkon jsem na sobě provedl vyhodnocení, jakému se v technologické praxi normování práce říká „snímek pracovního dne“. A dotyčný „snímek“, v době kdy jsem ještě jako penzista podnikal i v roli pojišťovacího a finančního poradce, vypadal takto: Ráno vstanu, dám si sytou snídani s klofáčem čaje se třemi kostkami cukru. Po příjezdu do Prahy neodolám a na Karlově náměstí si dám kávu s cukrem a nějaký čokoládový dort. Poté odjedu pohodlně tramvají na náměstí Míru a dále do Francouzské ulice do své kanceláře.
Během dopoledne si dám s kolegyněmi středního věku další kafíčko a účastním se jejich „náhradního ukojováni“ pomocí větrníků a dalších zákusků. Cestou domů na Národní třídě neodolám pokušení a dám si alespoň smažený sýr nebo řízek v housce. Po příjezdu do Karlštejna nasednu u nádraží do připraveného auta a vyjedu strmou cestou až k domu (naproti hradu) abych se příliš nezapotil.
Po příjezdu domů absolvuji „výslech“ manželky: „Dal sis v Praze něco?“ Pochopitelně zatloukám, že jako penzista musím šetřit a nic si tam nekupuji. Nato mi žena naloží na talíř šest knedlíků se zelím a tučné vepřové, neboť po hladovém pobytu na cestách se potřebuji posilnit. To musím přesvědčivě s chutí sníst a zapít láhví piva. Po takové námaze pochopitelně podlehnu svodům gauče a nějakou půlhodinu si zdřímnu. V souladu se zákonem o zachování hmoty musím za těchto podmínek nezbytně tloustnout.
Ihned jsem tudíž udělal několik jednoduchých opatření. Snížil jsem vydatnost snídaně o polovinu a přestal jsem sladit čaj. Rychle jsem si zvyknul, že mi bude chutnat i pouze s citrónem.. Na nádraží ve vzdálenosti přes 1,5 km jsem začal chodit pěšky a po příjezdu do Prahy jsem si dal v cukrárně silné espresso bez cukru, zaonanoval v duchu nad čokoládovými dorty a větrníky a vyrazil pěšky Ječnou ulicí vzhůru k náměstí Míru.
V kanceláři jsem se s výmluvou na fiktivní zdravotní potíže přestal podílet na „orgiích zažívacího traktu“ mých kolegyň a před odjezdem metra na Smíchov jsem si odepřel jakékoliv občerstvení. Po příchodu domů jsem naopak „přiznal“ manželce, že jsem si v Praze už dal párek v rohlíku a že mi tudíž stačí menší oběd.
V tu dobu jsem totiž navíc náhodou někde na záchodě prolistoval jeden malý článek, kde se psalo, že američtí výzkumníci objevili, že kofein v krvi před fyzickou námahou účinně podporuje spalování tuků přímo ve tkáních a ne jako je běžně přes játra. Je prý tudíž vhodné, dát si před zvýšenou fyzickou námahou šálek silné kávy. A z praktických zkušeností vím, že je dobré respektovat některé objevy mladých skvělých amerických vědců. Již více než před dvaceti lety jsem na základě takového několikařádkového článečku přečteného někde na záchodě vyřešil problémy s mými občasnými potížemi s dnou. Od té doby si bez zábran dopřávám i čokoládu a tatarskou omáčku, což jsou jinak známé spouštěče záchvatů dny.
Jelikož mám rád silnou kávu, řekl jsem si: „Proč nespojit příjemné s užitečným?“. Po šálku silné kávy jsem si „naordinoval“ jednoduché cviky, které jsem na vojně dělal z donucení, jako dřepy a kliky a když byla možnost i aktivní výstup po karlštejnských návrších, ke kterým mám přístup přímo ze zahrady. Postupně jsem to dotáhnul na 200 dřepů a 30 kliků a do půl roku se má hmotnost z 95 kg snížila o 17 kg a ustálila na původní „staromládenecké“ hodnotě kolem 78 kg, což přetrvává dodnes.
Při mé výšce 180 cm je tato tento stav zjevně již pod hranicí lékařsky definované nadváhy. Jinak se ale v ničem neomezuji, jím střídmě třikrát denně, co mi chutná, a při případných pracovních cestách nebo rodinných výletech si v restauracích dopřeji klidně i vepřové se zelím nebo pečenou kachničku. Navenek změna mého životního stylu není nijak nápadná, ovšem vypuštěním různých „mezijídel“ během dne citelně ušetřím na rozdíl od těch důvěřivců, kteří vydávají velké peníze za různé nesmyslné módní diety.
Když jsem se svým přístupem k řešení rozumného životního stylu seznámil některé své přátele a známé, kteří mají také problémy s nadváhou, začali oponovat, že nemají tak silnou vůli jako já a situaci tudíž obdobným způsobem nemohou vyřešit. A zde jsme u dalšího obecně rozšířeného předsudku, že silná vůle je vrozenou charakterovou vlastností. Každý, kdo v životě něco dokázal naopak ví, že silná vůle je ve skutečnosti dovedností získanou opakovaným nácvikem.
Mohu z vlastní zkušenost potvrdit, že například při každém stém dřepu nebo dvacátém kliku musím denně odolávat „Pokušiteli“: „To už by dnes stačilo, lehce bys to zvládnul, těch dalších sto dřepů můžeš dokončit zítra a teď se můžeš natáhnout na gauč“. Naopak po dvoustém dřepu musím občas odolávat i zbytkové ješitnosti dědka v osmé dekádě života (77), abych nepokračoval dále do tří set, což bych po již praktickém ověření také zvládnul.
Vzpomínám ale dosud na pokyny někdejších instruktorů z autoškoly, kteří mi před 57 lety zdůrazňovali, že motor se má optimálně zatěžovat na 75 % maximálního možného výkonu, aby co nejdéle vydržel. To by v principu mohlo platit i pro lidský organizmus. Jeden můj sportovně založený kamarád před dvěma roky při jednom závodě v běhu do kopce běžel na svůj maximální možný výkon - a v polovině kopce to s ním bohužel „definitivně seklo“.
Kdybych mohl nezištně pomoci především mladým tlouštíkům a tloušticím od jejich potíží, poradil bych jim toto: „Odhoďte předsudek o jakémsi nedostatku silné vůle, vyřaďte nejslabší prvek ze série návyků, ze kterých sestává Váš sklon k přejídání se, změňte nenásilně vhodným způsobem svůj životní styl - a nepřežírejte se“.