... osázená vinohradem. A mne čekala první ochutnávka nejen onoho vína z vinohradu, ale i sady s meruňkami, rybníčky plné ryb a potůčky s raky, kteří už jinde vzali za své.
Pravdivost slov této bezmála jihomoravské hymny jsem si uvědomil až za pár let života zde. První den jsem prožíval v jakémsi stresu, když na mne sáhla ruka mého nového domova. Ráno bylo moudřejší večera. První noc v novém jsem měl za sebou, a tak jsem se šel představit do kanceláře hospodářství statku. Velel pan Vrána a postupně jsem potřásl rukou Karlovi Danielovi, Tondovi Okáčovi, Cyrdovi Špalkovi, Olinovi Hučíkovi, paní účetní a kdoví komu ještě.
"Tak to jsou vaši spolupracovníci, budete jako praktikant, sedět budete tu, dáte se dohromady s Karlem, obědy tamhle v jídelně a kdyby něco, přijít, říct, zeptat se a kmitat. A dívat se kolem sebe. No a kdy se nastěhuje manželka? Jesle na ni čekají." Popravdě jsem odpověděl, že určitě do konce července. "No to bude stačit," souhlasil vedoucí hospodářství, všichni mu postaru říkali správce. "Na dvoře čeká Valanec s bryčkou, trochu vás povozí po katastru. Tak zítra ráno naostro.
Starý Valanec, věk kolem šedesáti, asi nějaký reemigrant mne pozval na kozlík a práskl do koní. Projeli jsme Karlovem a pak polní cestou mezi stohektarové lány, kam oko dohlédlo, žádný les, jen těsně za vesnicí lesík akátových stromů a mezi nimi půlmetrová tráva s kopřivami, po mechu případně houbách ani památky a rovina a rovina. Tísnivý pocit pro Valacha, který byl zvyklý na kopce, kajinu plnou lesů, zurčících potůčků a studánek pod košatými lípami.
Nebylo nám moc do řeči. Po mé trošce vysvětlování - odkud, proč, na jak dlouho a co rodina - se Valanec vytasil s popisováním svého království. Jak už to bývá, kočí je vždy po svém pánovi nejdůležitější, což asi platí dodnes s tou obměnou, že v "kočáru" sedí řidič. Valanec považoval celé hospodářství za vlastní a byl na ně pyšný.
"Prijedeme do vinohrada, je ho desať hektarov a v tej búdě nad ním má kancelár Jožka Smolík." Valil jsem oči. Vinohrad jsem vlastně viděl naživo po prvé v životě a skutečnost znásobila moje dosavadní představy.
"A vedla je merunkový sad, šak eště pár utrhnem. Letos bola úroda jak v Bulharsku a tož nevědeli sme, co s nima. Za tři koruny prodávali a prodať nemohli. Nacpali zbytek do sudů a je."
Byly sladké jako med a země pod stromy z oranžova přecházela do žluta, jak barvu popadaných meruněk měnily tisíce vos a včel. "Čím budete v zimě topiť," připomněl mi Valanec budoucí starosti, "vidíte, je tady plno suchých merunek. Budeme jich příští týdeň ťahať a móže sa ujsť aji na vás."
Nabídku jsem přijal s povděkem. Vyjeli jsme ze sadu a zahnuli doleva na Božice a před tratí zase doprava domů na Karlov. "Tady vlavo jen pískovňa, možná najvětší v republice a za ňú nádraží. Tož tam za vama přijede vaša rodina. Šak řěknete správcovi, odvezem."
Valanec rozvázal a svým česko-slovenským "nářečím" mně povykládal než jsme dojeli na Karlov všechno, co jsem potřeboval vědět. Oběd jsem stihl, kantinu také, ale kromě piva a sodovky už měli jenom pár konzerv. Samozřejmě lečo, rizoto s vepřovým a feferonkami, maďarský guláš a kambalu ve vlastní šťávě. Večeře byly na světě a pár krajíců chleba mně věnoval pan Rumler, můj soused, který mně přes plot přivítal a nabízel jakoukoliv pomoc.
Poděkoval jsem. V kuchyni jsem vybil skoro všechny komáry, do ložnice díky zavřenému oknu nepronikli, zato tam bylo třicetistupňové vedro. První den v novém byl fuč.
