Mé zimní sporty 2: Brusle

V městě mého dětství Lomnici nad Popelkou býval za spořitelnou rybníček a tam jsem si prvně přidělala šlajfky (my ale říkali šlejfky), to mi bylo asi 7. Dělala jsem vše po své starší sestře. Ale při jízdě jsem se odrážela o šrouby. Pak už jsem měla hnědé botky s bruslemi. Toužila jsem po bílých krasobruslařských, ale na ty jsme neměli a rychle mi rostly nohy. Učila jsem se amatérsky jednoduchý skok kadet a trochu piruety. Ale nejraději jsem jezdila rychle kolem mantinelů jako kluci, jako rychlobruslařka. Po přestěhování do jižních Čech jsem i s bruslením nadobro skončila. Dnes bych se asi přizabila a obdivuji všechny vrstevníky, kteří se postaví na brusle, normální i kolečkové.

Hezké bruslařské vzpomínky. Já jsem brusle na kličku neměla. Dostala jsem své první brusle v 5. třídě od Ježíška a první kroky zkoušela na rybníčku U Vojtěcha v Neratovicích se sestřenicemi. Jó, to byly časy. Bruslila jsem moc a moc ráda. Ale teď se mi vybavil strýc, který skoro v osmdesáti bruslil na zamrzlých lagunách co zbyly po povodni v roce 2002 poblíž Terezína. Pamatujete? hodně dlouho se řešilo jejich vysušení.

Pane Zdeňku, ještě bych se vám chtěla zeptat, jestli jste vy hodně změnil od mládí své myšlení? Já bych o sobě řekla, že jsem ho tolik nezměnila. Když jsme v 50. letech měli sraz s devítkou, spolužák prohlásil o mně a sestře (jsme dvojčata), že kdybychom si vzaly tu tašku na zádech, co jsme nosily, tak to takový rozdíl není. A nemyslel vzhledem.

Hezké vzpomínání. V Praze jsme chodily se sestrou bruslit na Štvanici. Ale bylo tam moc dětí, jeden strkal do druhého a my se těch starších bály. Ale pamatuji si, že k tomu hrály vždycky písničky Beatles, The Archies. Jejich Sugar, Sugar mi zní dodnes v uších. Ale v osmi letech jsme strávily dva měsíce prázdnin u tety v Londýně. Táta s tetou nám zaplatili kurz bruslení s Angličanem Michaelem. Tenkrát jsem měla pocit (a sestra určitě taky), že nebruslíme, ale lítáme, když jsme s ním za ruku bruslily. Bylo to úžasné.

Krásně jsem si zavzpomínala, nejen na brusle na kličku, ale také na bruslení na Vltavě. Mezi mostem Palackého a Železničním bývalo obrovské kluziště, vůbec nám nevadilo, že jsme tam musely, se sestrou, jet tramvají a ještě přestupovat. Díky...*****

U nás se bruslilo na dvou zamrzlých zámeckých rybnících. Začínala jsem také s bruslemi mna kličku, ale v/.třídě jsem dostala kpod stromek vytoužené bílé krasobruslařské boty se skvělými bruslemi. Mohla jsem se tak učit prvním"krasobruslařským krokům". Ty boty s bruslemi mně vydržely celý můj aktivní bruslařský život, s těžkým srdcem jsem je asi V 50.letech s těžkým srdcem vyhazovala. Do té doby jsem aktivně bruslila - podle počasí- a naučila jsem bruslit své dvě dcery i vnučku. Moc lituji, že už bruslit nemohu. Je to krásný sport. S napětím jsem sledovala na mistrovství světa naše bruslařské úspěchy, kterých nebylo málo. Škoda, že se nyní tomuto sportu v TV moc nepřeje.

Nostalgicky a hezky jsem si zavzpomínala už u Vašeho prvního článku, tady je krásná fotografie, učila jsem se bruslit na zamrzlé přehradě v Jablonci s tatínkem a maminkou, brzy mi po šlajfkách koupili první brusličky. Radost byla veliká, hrávala jsem díky bráškovi i s kluky hokej, bruslení mám ráda doposud. Díky !

Ráda jsem si přečetla článek z okolí,které mi není neznámé.Zimu jsem tam nezažila.Brusle na klíček jsem měla i já,taky jsme chodívali bruslit na rybník u nás,někdy i na náš dvůr,který otec nastříkal vodou a děcka z ulice k nám chodívaly bruslit.Jó,to byly časy.Tento sport mně nezaujal,takže na bruslích jsem od té doby nestála.Ale ráda se podívám na krasobruslení.

Bruslení jsem milovala. Zkraje jsme se všichni tahali o jednu kličku ke šlajfkám (bráchové ztráceli), pak jsem zdědila křusky s džeksnami a asi ve 13 jsem si ušetřila na bílé krasobruslařské a jely jsme si je s kamarádkou koupit. Byla to učiněná anabáze. Ale večer už jsme se předváděly na kluzišti. Svoji první vnučku jsem ještě na jezeře naučila bruslit a pak jsem svoje brusle půjčila někde do širší rodiny a už se mi nevrátily. Ani jezero už nezamrzá bezpečně každý rok.

Paní Ivaně - s tím závěrem jsem měl na mysli spíš onen - možná jen zdánlivý - poklid našeho života, než zrovna šlajfky... A vy jste hodně změnila od mládí své myšlení?