Vánoce jsme během dětství slavili vždy na chalupě v Beskydech. U štědrovečerního stolu se nás sešlo každý rok nejmíň deset – naše rodina, tedy já s bratrem a rodiče, naši bratranci s rodiči, dědeček a babička a mnohdy i nějaký osamělý soused z horské chalupy, kterého pozval děda.
Dědeček byl lékař, takový ten typický doktor z hor, který dokázal rodit na poli (to když nastávající matky do poslední chvíle pomáhaly na rodinném gruntu), operovat ve stodole (vyprávěl nám nejeden příběh, jak zachraňoval život po úrazech s motorovými pilami, od zvířectva, na stavbách), chodil za svými pacienty kilometry pěšky v parném létě či v závějích sněhu. Lidé ho měli nesmírně rádi, a tak děda nosil domů kopy vajec, uzeného masa, klobásy, ovčí sýr. A své pacienty tu a tam pozval na Velikonoce či Vánoce.
Byl vynikající lékař, ale na druhou stranu technický antitalent. Neuměl pověsit obraz na zeď, vyměnit kolo u auta či elektrickou pojistku. A toto jeho „neumětelství“ strašilo nás, kluky, každé Vánoce, když si náš dědeček chtěl půjčit hračky, které jsme dostali. Pokaždé, když vzal něco do ruky, mělo to fatální následky. Půjčil si autíčko a ulomil mu otevírací kufr, přisedl si s námi k elektrickému vláčku a utrhl lokomotivě pantograf, půjčil si Igráčka Hasiče a za chvíli mu chyběla ruka. A tak jsme před ním hračky museli schovávat.
Jenže dědeček se nedal, stejně jako každý den i první svátek vánoční vstal v pět hodin ráno, otevřel okna a pozval do chalupy čerstvý vzduch. Všichni jsme se zabořili hlouběji do peřin a spali dál. Děda si usmažil na snídani jako vždy dvě vajíčka a pak začal zkoumat dárky, které jsme nechali na stole. A tak se pravidelně ráno 25. prosince stávalo, že jsme přišli do obývacího pokoje a pod stolem se válely kuličky z Rubikovy věže, letadlové lodi, kterou jsme na Štědrý večer lepili, chyběly kanóny, u stolního ledního hokeje chyběl puk (a to se ještě děda nepřiznal, že zlomil úchyty na brance, takže ta už nikdy nedržela), šestibarevná propiska, kterou jsem si strašně přál, ležela na stole rozebraná na prvočinitele.
Tehdy jsme to vždy obrečeli, zlobili jsme se na dědu a nechtěli jsme s ním mluvit. Dnes na to rádi vzpomínáme. Na to, jak si dědeček za každou cenu potřeboval ty hračky vyzkoušet. A že to špatně dopadlo, tak to už nám dávno nevadí. Děda byl skvělý, dobrosrdečný člověk, který s námi není už douhých třicet let, ale pořád na něj s láskou vzpomínáme.
