Dostala se mi do rukou knížečka francouzského spisovatele a pedagoga Daniela Pennaca nazvaná Jako román, vydala Mladá fronta v roce 2004. Zajímavé vyprávění o čtení, lásce ke knihám a mimo jiné i o tom, jak bývá pedagogické nucení "číst z povinnosti" spíše na škodu než k užitku. Ale nejvíce mě upoutalo toto Desatero!
1. Právo nečíst.
2. Právo přeskakovat stránky.
3. Právo knihu nedočíst.
4. Právo číst tutéž knihu znovu.
5. Právo číst cokoli.
6. Právo na bovarysmus.
7. Právo číst kdekoli.
8. Právo jen tak listovat.
9. Právo číst nahlas.
10. Právo mlčet.
Autor k následujícím deseti bodům dodává: "...jestliže chceme, aby můj syn, dcera či mládež četli, je nezbytné jim přiznat práva, jichž si sami dopřáváme."
Dovolte mi malé knihovnické zamyšlení. K tzv. zbožňování knihy dochází v Čechách snad již od dob národního obrození. Naše dějiny daly knize významnou roli, jenže dnešní doba nabízí tak rozsáhlou nabídku jiných mediálních aktivit, že se jen stěží dá přivyknout pocitu, že kniha sice zůstává "v aréně", ale bojuje s molochem největším, internetem. Kdo dříve nečetl, byl považován za kulturního barbara.
V současnosti je nabídka, jak trávit volný čas, tak bohatá, že každý má právo nečíst. Doba je rychlá, výběr literatury různorodý. Každý, kdo si vyčlení čas na čtení a kniha ho nezaujme, má právo přeskakovat stránky a knihu nedočíst. A to by v tom byl čert, aby nenašel jinou (nejlépe v knihovně), která jeho požadavky na uspokojení čtenářských potřeb splní.
S tím zcela souvisí právo číst tutéž knihu znovu a znovu. Znáte to? Máte oblíbeného autora (já ano), s kterým souzníte, máte knihu, která vám pomohla v určitém období se zorientovat, překonat těžkou situaci nebo vylepšit náladu? To se máte, vlastně máme...! Stalo se vám, že jste se ztotožnili s hlavní postavou? Drželi jste jí palce stejně jako například seriálovým nebo filmovým hrdinům? I to je v pořádku, právo na bovarysmus (ztotožnění) je staré jak lidstvo samo. My knihovnice se ani nemusíme čtenářů ptát, kde si nejraději čtou. Bývá to často poznat (v posteli se namáhá hřbet knihy, u jídla schytá knížka tu a tam flek, podle jízdenek, které zůstanou mezi stránkami, se dá určit odkud, kam a čím jste cestovali).
Ovšem stále vám zůstává právo číst kdekoli. A také zůstává právo knihou jen tak listovat, vyhledávat určité pasáže, zkoušet, zda mi můj výběr bude vyhovovat a dělat si radost, když je kniha v krásné vazbě.
Poslední dva body jsou snad nejintimnější. Právo číst nahlas a právo o knize a přečteném mlčet. Pro většinu lidí bývá těžké číst nahlas, sám sobě je ta lepší varianta, ale číst kolektivu posluchačů přináší mnohým stres - z barvy hlasu, z výběru textu, z koktání, strach z kritiky apod. Poslední bod desatera Daniela Pennaca se zastává lidských pocitů, vjemů, prožitků a všeho, co četba knihy přináší. Je to tak osobní věc, že všichni máme právo o přečteném mlčet. Nemuset knihu rozebírat a nechat si pouze pro sebe soukromý zážitek z četby.
Otázka zní, co dávají dětem čtenářské deníky, tzv. doporučená četba, kterou musí písemně zaznamenat...? Četba, která ovšem od dob mého školního života neprošla tak výraznou změnou jako naše společnost a skoro vůbec se nepřizpůsobila zájmům a požadavkům dětského čtenáře, mládeže a teenagerů!!!
Co říci závěrem?
Nechejme si navzájem možnost výběru, zda číst nebo nečíst a hlavně si dopřejme požitek z četby, protože ten za to opravdu stojí.
"Slovo je oděvem myšlenky". Démokritos z Abdér.
Z archivu - náš portál obsahuje cca 3000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
