Desatero čtenáře aneb právo jak číst

Děkuji za komentáře vyjadřující se k obsahu článku.

Kniha je neocenitelný pomocník v životě člověka. velmi mi pomohla i v těžkých situacích, kdy jsem sáhla jsem i po jiném zaměření. Kniha je studnice zábavy, poučení. Vracím se k těm, které mám ráda, jsou tu pro mě. Některé odložím, nebaví mě. Někdy se podivuji, co odložených a dobrých knih je v Levné knize. A kniha elektronická nikdy nemůže převálcovat klasickou do ruky. Díky Dano !

Můj vzdělávací proces započal na venkovské škole. Tam byla též školní knihovna. Ředitelka školy vybírala sama knihy a pak přidělovala žákům k přečtení. Jelikož byla tato paní až fanatickou komunistkou, asi si domyslíte, jaký žánr a kteří autoři tvořili její výběr. Nedostávat doma k Vánocům a narozeninám Foglarovy a jiné knížky, dospěl bych k názoru, že nemá smysl číst. Že v knížkách se píšou jen nezajímavé blbosti.

Ano, Vladko, souhlasím s tím, co píšeš. Bovarismus je útěk z reálného světa do toho lepšího, vysněného...proč ne, když je to občas a třeba při čtení knihy? Ale v dnešní době znamená i útěk z reálného světa do toho virtuálního. A to potom je pro ty jedince docela tragédie, i když to tak sami nevnímají. Nežijí vlastní život, žijí ten virtuální....

Svůj příspěvek k Daninu článku jsem zde napsala téměř před 4 roky. Ve své poznámce o právu vytvořit si vlastní názor na čtené jsem vyšla ze situace na střední škole (v 2. polovině 60. let), kdy jsme byli nuceni k tomu reprodukovat hodnocení knihy profesorkou. Tedy právo studenta v poměru k pedagogovi. Jaká je dnes situace na školách, nevím. Snad jsem měla použít spíš výraz "právo vyjádřit svůj názor na knihu" než "udělat". Ale smysl je srozumitelný a myslím, že to tak pojala i paní Ivana. Toť vše.

Dobrý den, zmíněného 72 let. autora, narozeného v Maroku a jehož knihy byly i zfilmovány a jsou překládány z francouzštiny, znám. Analýza knihy Jako román, kterou zde předložila p.Kolářová,by možná chtěla ještě rozvést, např.v Desateru bod 6-právo na bovarysmus-nevím, zda je všem jasno, že jde o narážku na spisovatele G.Fleuberta a jeho složitý román Madame Bovary,nebo bod 10 právo mlčet.Takto, jak je to zde uvedeno, si může každý vyložit po svém, pokud si knihu nepřečte sám.Všichni ale víme, že knihu můžeme číst znovu i listovat i číst nahlas. Důležité je číst vůbec. A udělat si na knihu vlastní názor, na to snad není třeba žádná poučka, ani právo.

Děkuji za rychlou reakci. Nečetla jsem komentáře. Váš komentář se mi opravdu nezdál a nehodil se mi k vám, byl jako z jiného světa...:))

Pani Kosťunová, to není nic proti Vám, ale snad není v dnešní době třeba hlasovat za právo, udělat si ke knize vlastní názor. To je snad samozřejmostí. Připomíná mi to jako vtip za totality, kdy se říkalo, že máme svobodu. Můžeme si v restauraci vybrat z jídelního lístku svobodně, co chceme....čtu znova, zdali jsem se nepřehlédla, ne nepřehlédla. Nehlasuji za to, co je samozřejmostí.

Za svůj život jsem přečetla horu knih, četla jsem všechno, jen kovbojky a červená knihovna mě nebavily, ale přečetla jsem je také. Ve svých školních létech jsem měla štěstí na dva vynikající češtináře . první byl na základní škole a dobře mne naučil gramatiku a sloh. Psávali jsme Měsíční úkoly ze slohu na různá témata a naučili jsme se tak vyjadřovat se. Na střední škole jsme měli vynikajícího profesora, který dříve učil na klasickém gymnáziu a byl to snad nejlepší učitel, kterého jsem poznala.Psali jsme si čtenářské deníky, jeden mám ještě schovaný a nemusely by se za něj stydět ani současní žáci. Povinnou četbu jsme opravdu četli, on vždy poznal, kdyby někdo něco opsal. Měl "záludné " otázky k ději, které uměl zodpovědět jen ten, kdo to četl. Naučil nás hodně. Ani největšího lenocha nenechal propadnout a donutil ho , že se k maturitě dostal a absolvoval ji. Nikdy na nás nekřičel, ale jeho slovo bylo zákon. Scházíme se na srazech celá léta - letos to bude již po 57 letech a dodnes na něho vzpomínáme.

K vlastním i vypůjčeným knihám se chovám velmi šetrně. Vždy musím mít požitek z obsahu četby. Pokud mám potřebu zapsat si nějakou poznámku, tak k tomu mi slouží poznámkový blok. Docela mi vadí, když vypůjčená kniha v sobě skrývá popisky, jež občas zakryjí i původní text. Se "slušně opotřebovanou" knihou problém nemám, svědčí o zájmu čtenářů a často se líbí i mně. Ale, když mne kniha nechytne ani po prvních 20 stránkách, využívám právo prostě ji nečíst dle bodu 1. a pak sáhnu po jiné.