Ten příběh se stal kolem roku 80 minulého století. Oslovila mě moje kamarádka ze zábřežského divadelního souboru, zdali bych s ní nechtěl zarecitovat jednu báseň na veřejnosti. Na moji námitku, že to neumím,neb jsem ještě nikdy nic takového nedělal, měla jen jednu odpověď, to zvládneš.Kroutil jsem se jako had a vymýšlel výmluvy, ale nebylo to nic platné.Lidu je chytrá žena a už tenkrát věděla, že největší mužskou slabinu je ješitnost.Na moji námitku, ať osloví někoho jiného rezolutně pravila." Koho jiného mám oslovit, když tu není nikdo jiný, kdo by měl tak nádherný a melodický hlas jako ty". No řekněte, dá se tomu ubránit?.
Tak se stalo, že jsem se učil docela dlouhou báseň o Marušce Kudeříkové. Liduška, která se umístila druhá v celostátní recitační soutěži mě zasvětila do tajů recitace a musím se přiznat, že mě to začalo i bavit .Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Samotný akt recitace se odehrál v sídle OV KSČ v Šumperku, k výročí VŘSR. Ještě dnes po tolika letech vidím ty unuděné ksichty sedící za předsednickým stolem, které naše recitace vůbec nezajímala, protože se už nemohli dočkat hlavního bodu programu, podávání řízků s mramborovým salátem.Už jsem jim ten nezájem dávno odpustil, protože bez té Kudeříkové ( autora ani název básné si už nepamatuji), bych možná nikdy neojevil krásu poezie, což by byla veliká škoda.
Tato dávno zapomenutá událost mě "naskočila", když jsem si zde na ÍČKU přečetl báseň pana Libánského. Tak moc se mi líbila, že jsem si ji přečetl několikrát po sobě. Ale hlavně mě bylo jasné, že tu báseň musím přeposlat mé skvělé kamarádce Lidušce.
Pane Libánský. Za sebe a za Lidušku Vám mnohokrát děkuji. FP
P:S: Dovolil jsem si zkopírovat odpověď Lídy na můj email:
Ahojky
ani nevíš jak mě potěšilo čtení té básně...je nádherná...vůbec ji neznám...hned jsem si ji zkopírovala do své složky MILÉ...děkuji...budu mít dnes krásný den...když tak hezky začal...Lidu