Dlouhé zimní večery jsou. Večery na zbytečně dlouhé přemýšlení, anebo na překrásně dlouhé milovaní. Z obojího mnohdy hlava bolí, jenže jednou je to proto, že zbytečné starosti si hlavou proháníš, u druhého to je jen proto, že málo spánku bylo. Prvé na škodu je, druhé pro sladkost je. Jedno ničí zdraví, druhé všelékem je. Jen smutné je, že prvé neovlivníš, protože samota bolí, druhé zas na jiném záleží. Problémy obojího vyléčí sladká pusa. U jednoho to konec je, u druhého krásný začátek.
Když samota ovládne život, na obloze těžké černé mraky se zjeví. Když objeví se úsměv druhého, tu náhle rozzáří se sluníčko na životním nebi. Pak šťasten je ten, koho hlava bolí z nevyspalých nocí.
Vím, že blázen jsem, který sní a sní. To se tak už romantikům stává. Vím, že realita je jaksi jiná než sny věčného puberťáka. Ale zas mám šanci, že občas se mezi těmi mraky životními občas rozzáří sluníčka svit.
Říká se, že každý tvůrce svého štěstí. Není to však pravda. Každý z nás smrtelníků jen přispíváme troškou do mlýna, který náš život přemílá. Každý zapadne do soukolí celé společnosti. Vše je jak vír, který vtahuje a je jen malá naděje, že proud tě vyhodí na pustý ostrov. A chceme to vůbec? Těžko. Zas spěcháme do té společnosti, do civilizace, která nás sice ničí, ale bez ní nedokážeme být.
Je to stejné jako soužití muže a ženy. Bez sebe žít neumí, vždy znovu a znovu se pokouší oba o soužití, nikdy však nevyřeší ten věčný boj. Ale bez něj by byl život nuda. Tahle je to jak na mořském příboji. Vysoké vlny vynesou tě na břeh, aby tě v zápětí spláchly zpět do hlubin. Zas a znovu do nekonečna se vracíme na pěnivých vlnách života k vytouženému břehu společného soužití.
Asi jak blázen ti připadám, tak promiň. Promiň tyhle dopisy. Někdy se potřebujeme každý z nás vypovídat, každý občas potřebuje vrbu svou, která málokdy odpoví, přesto neustále poslouchá. Slova ji neublíží a ona sama svým šuměním jen duši hladí. P.
