Dětský zápal pro hru v nás zůstává

Moc hezké. Toulky za neznámem jsou nádherné i když to může být v relativně známých místech. Ale tohle hledání známe z dětství,kdy se hrálo na šipkovanou a hledalo se. Hledání bývalo součástí každého pionýrského tábora. My s kamarádem jsme si říkali,že je škoda ,když je tábor nevyužitý. A tak jsme pro děti spoluzaměstnanců začali dělat akce na víkend. Říkalo se tomu robinsonáda. Zůčastnili se toho děti bez rozdílu věků. A tak jednou jsem si vymyslel akci. Děcka jsme rozdělili do třech part. každá byla věkově přiměřeně stejná. A děcka dostali papír s úkoly. Byly i takové kolik má starosta králíků,kdo má pruhované peřiny,kolik má velikost noha prodavačka v krámě. A podobně. Samozřejmě k tomu patřilo zjistit autobusy a přinést něco na uvaření nějakého jídla. Tu sůl,tu vajíčko,tu troška cukru a podobně. Na konci děcka uvařili z toho,co získali, jídlo. Většinou polévku. A navzájem si party jídlo hodnotily. Prostě hledání neznámého.

Vím, že taková informativně-pátrací hra existuje, ale sama jsem se do ní ještě nikdy nezapojila. Příležitostně to třeba zkusím, díky za dobrý tip.

Hezky jste nás seznámila , co to vlastně geocaching je. Já o tom slyšela, ale nedovedla jsem si představit, jak se to hraje. Bohužel, už se ho nemohu zúčastnit, ale je mi to líto, že se to nehrálo před 10 lety.

Paní Heleno, tento zápal jsem poznala několikrát, syn s vnukem mu také podlehli a občas mne vezmou sebou. Člověk se nejen pobaví, poučí, užije si trochu adrenalinu a hlavně se i projde na zdravém vzduchu... super zábava.

Jednou jsem se téměř účastnila takového úspěšně zakončeného hledání kešky. Je to zajímavý koníček.