Nikdy není pozdě na šťastné dětství
aneb Jak překonat minulost

Naprosto se shoduji s Evou M.

Moc dobrý článek, velmi pradvivý. Když se zamyslíme, vidíme jednotlivé fáze vlastního života a můžeme sami vyhodnotit, jak nás ovlivnily v dalším životě. Není třeba" brečet nad rozlitým mlékem", ale vidět, co uděláme dále. Můj tatínek nikdy dlouho nelamentoval nad něčím rozbitým nebo zmařeným. Říkal" to už nezměníme, tak o tom nebudeme mluvit" a měl pravdu.

Děvčata, děkuji vám všem za příspěvky. I já jako Zuzka doufám, že už budu mít v sobě jen pochopení a díky za život. A snažím se ho taky zvládnout s důstojností a s nadhledem. Mějte se všichni hezky.

Je to, Míšo, další vysoce zajímavý článek, navazující na ten první o emoční inteligenci. Určitě povede lidi k analýze vlastních pocitů z dětství, i když léty bývá řada věcí smířlivě srovnána nebo trochu růžově přibarvena. U jiných však přetrvává pocit hořkosti. Já osobně jsem přesvědčena, že nám naši rodiče chtěli dát vše podle svého nejlepšího svědomí. Ale něčemu nepřála doba, k něčemu neměli osobnostní rodičovské vlohy. S řadou věcí jsem se dlouho nemohla srovnat. Dnes mám v sobě už jen pochopení a díky za život. Snad jsem ho zvládla a zvládám.

Je to tak, člověk aby mohl jít dál, musí se odpoutat od minulosti a snažit se nezahořknout. Pozitivně žít, snažit se neuzavírat jen ve svém malém světě a snažit se to dobré předat svému nejbližšímu okolí. A svatá pravda, i když velké trápení ať z minula, nebo současné jednotlivce moc souží , co je to proti běsům v e světě. Přesto říznutí do vlastního prstu bolí víc , než do cizího , ale nemá smysl nic dramatizovat do nekonečna, to by člověka zničilo. Skvělé Míšo !

Článek je to zajímavý. Ačkoliv moje dětství a dospívání nebylo zrovna šťastné, splňuji názor Bena Formana o slušném dospělém. Možná i proto, že jsem se v 17 letech odpoutala od mé rodiny a v podstatě začala žít jinak. Ovšem musím přiznat, že traumata z dětství v sobě mám stále.

Jsem na tom naštěstí jako Evka. Vyptávala jsem se dětí, když už samy byly rodiči, čím jsme jim třeba ublížili.A že se jim omlouváme za nějaké křivdy. Ale všechny tvrdily, že měly šťastné dětství a že se rády vracejí to potvrzuje. Pro své děti žijí a tak se netrápíme .Jsme rádi, že vnoučata se svěřují.Zvláště puberta je těžké období, kdy si třeba nevěří a potřebují lásku a pochopení.

Míšo, velmi zajímavý článek. Já jsem naštěstí prožívala hezké dětství a tak mne žádné špatné zážitky neovlivnily. Při výchově syna jsem byla důsledná, snažila jsem se, aby i jeho vzpomínky na dětství byly jen ty hezké. Stalo se mi, že v době, kdy si již dokázal udělat svůj názor, mi několikrát poděkoval za to, že jeho dětství bylo období, na které bude rád vzpomínat.