O jeho knihách jsem nikdy neměl valné mínění, připadaly mi příliš komerční. Nikoli v pražské kavárně typu Slavia, ale vinárně na periferii hlavního města, jsem se byl ochoten pohádat s přáteli, jestli pan Michal Viewegh píše dobře.
Ale on dobře píše, o tom podle mne není žádná pochybnost, vadila mi jen prvoplánová adresnost a jakási bulvárnost jeho knížek.
Tohle napíšeš s prstem v nose, říkal jsem si. A vida, nenapsal jsem nic, chyběla mi asi odvaha. Panu Vieweghovi nikoli.
Michal Viewegh se stal mediálně známou osobností. Podle jeho díla bylo natočeno několik filmů (já mám rád Báječná léta pod psa) a on sám se v rozhovorech s oblibou vyjadřoval ke všem a ke všemu. To mě také trochu iritovalo, třebaže jeho racionální názory o „vlastním strůjci štěstí“ mi byly docela blízké. Také je občas používám.
Změnil jsem názor. Pana Viewegha nedávno postihl závažný zdravotní problém, málem zemřel, a jeho návrat do původní společnosti není jednoduchý. To je samozřejmě osobní tragédie, ale jedno pozitivum přece jen přináší. Pan Viewegh se změnil. Svědčí o tom, jeho upřímná životní zpověď na Playtváku.
Už to není ten namachrovaný frajírek, který se v novinách chlubí, jak jezdí na dovolenou na Maledivy a je tam schopen utratit desítky tisíc. Michal Viewegh se stal pokorným mužem. A to je moc dobře.
Panu Viewghovi proto držím palce, aby se zase vrátil. A pokud se to povede, jsem přesvědčen, že jeho knížky budou mnohem lepší než dosud.
Budou totiž mít nový rozměr: úctu a pokoru k životu.
