Jsou na tom hřbitově dva kříže nad dvěma hroby, jež jsou vysypané bílými kamínky. V místě, kam skoro nikdo nechodí. Kříže jsou kovové, namísto jmen mají pouze jednoduché tabulky s datem 5.5.1945. Jsou ty kříže dva a přesto by tam měly být tři. Přečtěte si příběh třetího, neexistujícího kříže.
Řada koňských povozů se pomalu blížila k vrcholku kopce, podkovy hluše křístaly o žulové kostky dlažby silnice, lemované přikrčenými přízemními domky. Gertruda Ausbergová šla vedle žebřiňáku a přes hlavy koňů, od jejichž nozder stoupala pára, naštvaně hleděla na vrcholek kopce. Jak daleko se ještě potáhneme?
Počátek března roku 1945 byl chladný a zpráva německého velitele nádraží o další cestě do šest kilometrů vzdálené jakési vesnice jménem Loutchim v ní probudila zbytek někdejší aktivity.
„To musíme zrovna tam a zrovna na otevřených vozech?“ zaútočila na něho, „podívejte se kolem sebe! Samé děti, ženy a starci! Vždyť jde o naše zdraví!“
Velitel vztekle mávl rukou a sledoval poslední vystupující ze starých osobních vagónů. Ze sudetského Slezka jich vlakem do pošumavské Kdyně přijelo na pět stovek a všechny bylo třeba umístit v okolních obcích do chvíle, než přijde pokyn k přesunu do Bavorska.
„Milostivá, tohle je válka a já mám svoje rozkazy,“ odpověděl před rameno a zamířil k dopravní kanceláři.
Poslední týdny na železnici připomínaly všechno, je ne akurátní německý pořádek a pouze řízením osudu nedošlo ještě k žádnému většímu karambolu. Vlaky na této vedlejší trati jezdily oběma směry bez jakéhokoliv harmonogramu a někdy se zdálo i bez jakékoliv logiky. Přednostní vojenské transporty mířily od Klatov k Domažlicím, některé vykládaly v Janovicích, jiné stály na kusých kolejích stanic – v téhle oblasti wermacht už nebojoval.
Gertruda Ausbergová pochopila, že tady nic nezmůže a vrátila se ke své dvanáctileté dcerce sedící ve starožitném křesle, zabaleném v kdysi bílém potahu. Vzít sebou kromě nejnutnějších povolených věcí křeslo a intarzovaný stolek s mnoha malými zásuvkami si vydupala u vlaku v Troppau, městě s podivným českým názvem Opava. Obojí nábytek teď ležel uložený na žebřiňáku, na nějž se kromě obou žen i dítěte muselo vejít dalších osm lidí se svými ranci a kufry – jedenáct povozů vezlo 110 lidí určených do toho Loutschimu.
Dohnálek ve starém hubertusu šel vedle svého povozu pěšky a občas jen mírně potřásl opratěmi. Rozkaz přivézt tyhle národní hosty se nelíbil jemu ani ostatním sedlákům, kteří vlastnili koně a povozy, jenomže pořád ještě byli pod německou protektorátní mocí a vzpírat se bylo o život. Jedinou útěchou jim byly zprávy ze zakázaného rádia Londýn o postupu americké armády Bavorskem směrem k českým hranicím a pohled na letadla s bílými hvězdami na trupu, která létala nad okupovaným územím zcela volně a ostřelovala lokomotivy vojenských i civilních vlaků.
Škoda, že tenhle vynechali, zalitoval Dohnálek a otočil se na své pasažéry. Seděli mlčky, prázdné pohledy, občas mezi sebou prohodili pár německých slov, nerozuměl jim a připadali mu všichni šediví, všichni, i děti. Snad kromě ženy, která šla taky pěšky. Zaujala ho už při nastupování a nejen svým požadavkem umístit tam i křeslo a malý stolek. Nebyla stará, hádal by jí necelých čtyřicet, obličej na rozdíl od stejně starých vesnických žen bez vrásek, energická brada, v krátkém rozhovoru s německým důstojníkem na nádraží bojovně vysunutá dopředu… holt Němka, ušklíbl se Dohnálek a dál si hleděl koní.
Do vsi už nebylo daleko, po mostě na vrcholu kopce křižovala silnice trať, před zatáčkou dole míjeli sešlý hostinec „U Kreslů“, jenž prožil největší svoji slávu před padesáti lety při stavbě trati a impozantního kamenného mostu s deseti oblouky, křivolakou silnicí lemovanou nízkými patníky projeli kolem několika domků vpravo a odtud už byla vidět kostelní věž.
Na silnici byl čilý provoz, vojenské džípy převážely důstojníky stále blíž a blíž k bavorské hranici, mezi auťáky se proplétaly motocykly se sajdkou, na otevřených autech seděli vojáci s přilbami naraženými do obličejů a zamračeně se dívali na karavanu, kterou míjeli – před šesti lety jeli opačným směrem a zpívali.
Koně pookřáli blízkostí svých stájí, pod zatáčkou kolem gotického kostela s náhrobky hřbitova silnice klesala dolů do vesnice: hned na kraji vpravo u dvoupatrové budovy vedle hostince zastavili. Na malé ploše před školou, nyní vyhrazené jako ubytovna pro německé navrátilce do staré vlasti, došlo ke zmatkům, všechny povozy se tam nevešly, poslední z nich překážely na silnici, auta i motorky troubily a koně se škubali, sedláci s opratěmi v rukou se je snažili uklidnit a jadrně nadávali.
Stěhování lidí dovnitř organizovali dva muži z klatovské služebny gestapa v civilu, v úzké chodbě se všichni strkali, tahali za sebou těch pár věcí, které měli sebou, přes všechen zmatek z nich byla cítit úleva – dlouhé cestování skončilo, alespoň na pár dnů nebo týdnů.
Gertruda Ausbergová měla štěstí, její povoz byl vpředu a tak si mohla vybrat kovovou patrovou postel v rohu rozlehlé přízemní místnosti, po jejímž naplnění museli další šlapat po schodech do patra. A tady měli všichni zůstat do chvíle, než je odvezou na území Bavorska.
Zasnění
Jak je to proboha dlouho, co jsme se stěhovali na východ, ptala se sama sebe Gertruda, a docela jinak? Pět let? Šest? Počátkem dubna 1939 nastoupila spolu s manželem, tehdy šestiletou dcerou Hildou a služkou Raimundou do vagónu první třídy, aby se vydali do hlavního města Sudetského Slezka Troppau. Do prostorného a zařízeného bytu v prvním poschodí největší budovy náměstí si tehdy kromě osobního prádla a oblečení přivezla i křeslo s vyřezávaným opěradlem a područkami, polstrované temně rudým plyšem s motivem kytek a intarzovaný stolek… Hanse koncem předchozího roku povýšili, z vedoucího malé bankovní filiálky Münchenbank s několika zaměstnanci ve čtvrti Obegiesing udělali ředitele pobočky v tom Slezku, žádný strach, pane Ausbergu, ujišťoval jej předseda správní rady banky, jedete do německého prostředí, většina obyvatel je členy Sudetoněmecké partaje a lidi z Říše tam rádi přivítají… časem se ukázalo, že to tak docela pravda nebyla, místní Němci chtěli ve významných funkcí úřadů sedět sami a přistěhovalce z Říše a zvláště z velkých měst vnímali jako cizorodý prvek.
To ale byla jediná piha na kráse těch časů, zasnila se Ausbergová, atmosféru tehdejší doby nezažila nikdy předtím a už vůbec ne potom, vojáci Wehrmachtu při cestě dál na východ zpívali usazeni na vagónech kolem zbrusu nových tanků a děl, připravoval se útok na Polsko, o rok později už byla vojska skoro v celé západní Evropě, všichni oslavovali Adolfa Hitlera a budoucnost byla vykreslena jako na kolorovaných pohlednicích velkých světových metropolí, to všechno bude patřit nám, Němcům, podlehla i Gertruda Ausbergová tomu mámení… a nebylo divu.
V Troppau patřili mezi místní honoraci, dva lékaři, soudce, profesor německého gymnázia a samozřejmě jejich manželky, dobré jídlo a vybraná vína byla první dva roky samozřejmostí a tak to bude navždy.
Koncem dvaačtyřicátého roku i do měšťanského bytu pokradmu vstoupila válka, kterou Vůdce vedl daleko v Rusku, měla to být záležitost jednoho roku, jenomže konečné vítězství se začalo nějak protahovat. Vánoční svátky byly jako ty předchozí skvělé, ale ve tvářích lidí znalých situace na frontě se čas od času objevil zákmit nejistoty.
Křáááp, ozvala se plechová rána z umývárny na chodbě, Getruda sebou trhla a rázem byla zpátky v realitě, v umývárně na chodbě spadlo někomu už beztak otlučený plechový lavor na zem, za tři týdny pobytu v sále bývalé tělocvičny – proč to trvá tak dlouho, tenhle stav, napadlo ji už stokrát – ve společnosti žen, dětí a starých mužů, kteří už nemohli bojovat, měla nervy nadranc, přes místnost byly natažené šňůry na nichž se sušilo prádlo špatně vyprané v levném jádrovém mýdle, jež se s vůní mýdla toaletního nedalo nikdy porovnat…
„Mutti,“ přiběhla k matce sedící v křesle vedle postele místnosti malá Hilda, „můžu si jít s holkama hrát ven?“
Do dveří nakukovala tři děvčata, dvě bydlela v budově nahoře, třetí neznala, kdo je to, zajímala se, ty bydlí v hospodě u silnice, odpověděla Hilda a matka kývla.
Do sálu zašlé hospody nastěhovali zbylé lidi z transportu, moc jí nezajímali a nebyla se tam ani podívat.
Březnové sluneční paprsky už dostávaly sílu, konci bohatých větví lip kolem kostela se klubaly svěže zelené lístečky, od sochy svatého Jana Nepomuckého hleděla Gertruda na panoráma modravých kopců na druhé straně rozlehlého údolí: za jejich vrcholy bylo Bavorsko.
Tam brzy pojedeme a konečně se vrátíme domů, do Mnichova, snad nebude město v troskách, utěšovala se, snad náš starý byteček v činžovním domě zůstal celý… po silnici projížděla vojenská auta v obou směrech, na některých seděli vojáci a jejich nadšení během let vyprchalo, nezpívali, ale taky se nejspíš nechystali válčit, ačkoliv Vůdce v rádiu vyzýval k boji do posledního muže. Jenomže komu by se chtělo umírat, když všechno bylo ztracené a podle všeho už dávno.
Jen nerada vracela se Trudi, jak jí ve chvílích klidu a pohody říkal manžel, do budovy svého dočasného bydliště. Směsice tamních obyvatel patřila spíš do nižších sociálních sfér, někoho blízkého zde ani nehledala a vystačila si se svojí služkou a dcerkou. Za normálních okolností by na ulici tyhle lidi různého věku míjela nevšímavě, tady s nimi musela dýchat stejný vzduch, prosycený pachy nemytých nohou a připáleného jídla z malé školní kuchyně, kde vládla tlustá přisprostlá řeznice Wanda. Nadávala sice v jednom kuse, ale sehnat po vesnici pár surovin k uvaření alespoň jednoduchého jídla dovedla.
Vůně koláčů
V Troppau vládla v kuchyni Raimunda, k ruce měla mladou sudeťačku na pomocné práce a z kuchyně to vždycky jen vonělo nejen dobře propečeným masem, ale také sladkými koláči – s těmi musela Gertruda opatrně, aby si podržela štíhlou postavu.
Jablkový koláč voněl na kuchyňském stole i ono říjnové odpoledne roku 1943, kdy u dveří bytu zazvonil prošedivělý pán v dobře šitém obleku s malým kufrem v ruce.
Hans na něho chvíli nevěřícně koukal a potom si srdečně potřásli rukama. Navštívit je přijel penzionovaný kolega z Mnichova a jak se ukázalo, nebyla to návštěva jen zdvořilostní.
Po večeři přešli z jídelny do obývacího pokoje, návštěvník přejel dlaní horní opěradlo křesla – krásná řezbářská práce, pochválil je, to tady bylo nebo… nene, vyhrkla rychle Gertruda, to jsme si přivezli z Mnichova a muž se omluvil.
O původu zařízení bytu věděli všichni – před kvapným odchodem do emigrace zde bydlel majitel obchodního domu a továrny na prádlo a prošívané přikrývky… Žid.
Usadili se u kávy, koňaku a cigaret s kvalitním tabákem, jehož se na území Říše začalo nedostávat.
„Nepřináším příliš dobré zprávy,“ začal návštěvník pozvolna hovořit, „v bankovních a podnikatelských kruzích je válečná situace hodnocena nepříznivě a to značně. Všechno je podřízeno zbrojní výrobě, kde pracují jen nepostradatelní odborníci a pak už jen ženy, zajatci a totálně nasazené síly. Všichni ostatní muži produktivního věku a to i záložníci už museli narukovat. Je mi líto, že vám musím oznámit tuhle nepříjemnou zprávu zrovna já, ale týká se to bohužel i vás, pane kolego. Během týdne dostanete povolávací rozkaz.“
„Ale to přece…“ zaprotestoval Hans, návštěvník jej pohybem ruky zadržel.
„Věřte mi, že správní rada dělala, co mohla. Podařilo se dosáhnout alespoň toho, že vás nasadí jako záložního důstojníka do celkem klidné Francie…“
Gertruda si uvědomila, že cosi podobného byť jen velmi vzdáleně tušila. Funkce jejího muže nebyla pro Říši tak důležitá, aby ho armáda nechala bez povšimnutí a tak příštího dne předal návštěvníkovi, který si našel bydlení v hotelu, agendu banky a za tři dny doprovodila Hanse na nádraží.
Na frontu odjel tři měsíce po vylodění spojeneckých armád na Sicílii a Gertruda Ausbergová pochopila, že na všechny starosti je od této chvíle sama. Z Francie přišlo pár dopisů a přání k Vánocům, v polovině roku 1944 jakákoliv korespondence ustala – západní armády začaly Francii obsazovat. Tehdy si připustila, že by se Hans z války vrátit taky nemusel.
Ještě není konec
Březen se zbavil posledních zbytků sněhu, občasná dubnová přeháňka osvěžila barvu trávy na stáních kolem vsi, jejíž obyvatelé vyjeli na svá políčka osázet je brambory či osít ovsem pro koně, národní hosté ubytovaní ve škole i hospodě znepokojeně naslouchali vzdálené dosud, přesto však nebezpečně blízké kanonádě na bavorské straně šumavských kopců a doba čekání přecházela v nervozitu – co s námi bude? Všichni jen doufali, že časté letecké útoky na pozemní cíle vynechají tuhle vesnici i její okolí.
Přesto dvacátý dubnový den zahrozila válka svojí bezprostřední blízkostí znovu, když na kolejích nepříliš vzdáleného nádraží v Klatovech zasáhla střelba kulometů z několika stíhaček s bílou hvězdou vlak plný munice. Výbuchy byly slyšet až sem a když odpoledne srovnaly bomby z těžkých letadel celé nádraží se zemí, začali z toho města ve strachu před dalším bombardováním proudit po silnici lidé s vozíčky a kočárky naloženými pouze tím nejnutnějším, co člověk potřebuje k přežití.
Hledali útočiště u příbuzných a známých v okolních vesnicích, kde nebezpečí náletů nebylo tak velké, jako ve větších aglomeracích. Další den v poledne přiběhla malá Hilda s očima navrch hlavy: „Mami, mami, vojáci přijeli!“
Gertruda ztuhla stejně tak jako všichni, kdo zrovna byli v provizorní noclehárně.
„Jaký vojáci, povídej, co je to za vojáky?“ vzala dcerku za ramínka a zatřásla jí, až se dítě vylekalo.
„No… já nevím, mají uniformy a mluví německy.“
Všichni se vyhrnuli ven před budovu a při pohledu na pásová vozidla a khaki auta se zapřaženými děly přijíždějící právě od Klatov jim ztuhlé rysy povolily až do úsměvu. To jsou naši, konečně nás odvezou pryč!
Vesnice čítala nějakých padesát čísel a prostírala se na mírném jižním svahu, v jedné třetině ji přetínala státní silnice, většina usedlostí byla v dolní části pod silnicí rozmístěna v nepravidelném kruhu kolem křovinami a stromy zarostlé rokle, na jejímž dně vyvěral ze studánky pramínek čisté vody. Jednotka o síle padesáti mužů s lehkou technikou sjela u hospody na cestu kolem rokle a podle pokynů velitele začala obsazovat dvory jednotlivých chalup.
Na rozdíl od krajanů ve škole a v hospodě vesničané sledovali dění ve svých dvorech, stodolách i staveních se značnou nelibostí, hned v první chalupě musel velitel dokonce varovně vystřelit z pistole do vzduchu, když její obyvatelé nechtěli pochopit, že říšská branná moc, potažmo velení jednotky, se nastěhuje do obývacího pokoje s výhledem na silnici a zabere i vedlejší ložnici!
Většina místních pochopila, že klást jakýmikoliv odpor bylo by nejen zbytečné, ale taky krajně nebezpečné a tak se chtěj nechtěj podřídila.
Vojáci poručili udělat místo ve stodolách pro auta a pásové vozy, které tak zůstaly skryté před americkými průzkumnými letadly, šarže se nastěhovaly do chalup, prostí vojáci si udělali ležení ve stodolách na slámě – aby nám to tady ještě podpálili od oharků cigaret, děsili se hospodáři a dočasné obyvatelstvo školy i hospody pookřálo.
S kroucením hlavy sledovala Gertruda ženy u svých kovových postelí, které náhle objevily na dně svých odřených kufrů lahvičky s parfémy či dokonce pudřenky se zbytky voňavého prášku, hledaly ty nejméně seprané halenky a sukně a natěšeně se jaly korzovat na návsi.
Ani vojákům neušla přítomnost ženského pohlaví hovořící jejich mateřštinou a jakmile dokončili nejnutnější ubytovací práce, vyrazila většina – kromě několika mužů formálně postavených do stráže na okrajích vesnice, taky ven.
Po měsíci nevrlých pohledů vesničanů se na ženy konečně někdo usmál a po setmění se první nejodvážnější dvojice začaly vytrácet za humna.
Druhý den ráno se řeznice Wanda bez ptaní posadila do křesla vedle postele Gertrudy Ausbergové, která ještě ležela. S nelibostí vzala na vědomí přítomnost tělnaté osoby: „Děje se něco?“
„Myslela jsem, paní Gerto, že teď když jsou tady ti vojáci…“
„Do ničeho mě netahejte,“ přerušila ji Gertruda, „nechci s tím mít nic společného!“
„Počkejte přece, já vás do ničeho nechci nutit, jenom jsem myslela, že by nám mohl ten jejich velitel alespoň dva přidělit jako výpomoc do kuchyně. Obstarat dříví, topit a tak. Kdybyste tam se mnou zašla, jste přece jenom panička z vyšších kruhů a vás budou brát trochu jinak než mě, obyčejnou ženskou…“
Gertruda se zamyslela – zase tak špatný nápad to není a možná by mohli přispět i trochou proviantu… tak dobře, souhlasila, jenom se dám do pořádku a můžeme jít, oznámila spokojené řeznici a také ona si oblékla bílou halenku s knoflíčky vpředu, přes to lehké paleto a za půl hodiny už kráčely k chalupě, kde měl sídlit velitel.
Strážný před dveřmi nejdříve dělal drahoty, nesmím nikoho pouštět dovnitř, ale my s velitelem musíme mluvit v naléhavé záležitosti, nedaly se obě ženy a tak je nakonec vpustil do světnice s nízkým stropem, kde u stolu vprostřed seděl muž v rozepnuté uniformě hauptmanna a snídal na silná kolečka nakrájený salám a chleba.
„Co mají dámy za přání?“ zvedl oči od jídla, jehož kvalitu řeznice ohodnotila jako výbornou – tohle jsme nejedly ani nevím kdy, napadlo ji.
Gertruda si přede dveřmi rozepnula ještě jeden knoflíček halenky a teď se malinko předklonila. Rýha mezi jejími plnými ňadry kapitána zaujala tolik, že přestal i žvýkat a dokonce se usmál.
„Pane veliteli, chci vás jen ujistit jak jsme rádi, že vás tady máme,“ opětovala Gertruda jeho úsměv, „jste pro nás kus domoviny, opravdu. Žijeme tady už měsíc v nedůstojných podmínkách a věřte mi, že někdy máme i hlad. Tak jsme vás chtěly poprosit, jestli byste mohl obětovat něco ze zásob vašich vojáků…“
„A taky jestli byste mohl třeba dva z nich uvolnit, aby nám pomohli v kuchyni, rozumíte, topení a tak,“ vpadla řeznice Wanda do jemného přediva sítě, v níž měl velitel uvíznout.
„Mno… ty vojáky vám můžu dát hned,“ zvedl se velitel ze židle a obešel stůl.
Teď už se díval do Gertrudinyho výstřihu zcela nepokrytě, „ten proviant bychom ovšem měli probrat trochu detailněji, paní…“ „Ausbergová,“ pochopila Getruda, „Ausbergová Gertruda, ale přátelé mi říkají Trudi.“
„Třeba dneska k večeru, jestli se můžete zastavit…“
„Herbert!“ ozval se nakvašený ženský hlas z otevřených dveří vedlejšího pokoje a vzápětí se v nich objevila blondýna ve vojenské sukni a košili. Byla nadmíru nadělaná, faldy se přelévaly přes těsný pás sukně, na košili málem praskaly knoflíky.
Všichni tři strnuli, nejvíce velitel. „Scheiße!“, houknul směrem ke dveřím, ale naléhat přestal.
„Služba, vyčlenit dva mladý vojáky na výpomoc!“ zařval ještě a předal ženy vojákovi v předsíni. Ty měly co dělat, aby nevyprskly smíchy ještě v místnosti, na zápraží se ale neudržely.
Po chvíli vyšli ze stodoly dva vojáci, kterým opravdu nemohlo být ani dvacet, jak Gertruda odhadla. Ten mladší si nesl pušku. Jaro v druhé polovině dubna bylo teplé, přesto měli oba na sobě dlouhé a poměrně zánovní mantly. Wanda jim vysvětlila, co od nich bude chtít, oba souhlasili zdálo se i s radostí, že se dostanou ze společnosti ostatních vojáků mezi lidi, byť to jsou většinou ženy a děti.
„Odkud jste přijeli?“ zajímala se Gertruda. „To nesmíme říkat,“ řekl mladší, jeho spolubojovník ale mávl rukou, teď už je to stejně jedno, prohodil a potom dodal: „Hlídali jsme vojenský prostor a sklady kousek od Prahy.“
„A vy nás máte odtud vzít do Bavorska,“ pokračovala Gertruda ve výslechu.
„O tom nic nevíme,“ pokrčili oba rameny, „máme tady prostě čekat na další rozkazy, to nám řekli velitelé.“
Od těch si nedozvím nic, přestala s otázkami, ale po příchodu do své noclehárny, jak přízemní školní místnosti začaly mezi sebou před časem říkat, bylo na ostatních znát zklamání. Naděje, že je vojsko naloží na korby náklaďáků a odveze na německé území, se ukázaly liché.
Tu noc spala Gertruda Ausbergová na nepohodlném slamníku neklidně. Návštěva u vojenské jednotky a především zájem jejího velitele v ní probudily zpola zapomenuté ženské instinkty a ona si po několika měsících uvědomila, že je pořád ještě přitažlivá. Do snu přišel Hans v dobách jejich největší lásky a štěstí, cosi šeptal a nebylo rozumět co, jen ono milé Trudi vyčetla z jeho rtů… když se ráno probudila, byla rozhodnutá. Žádné čekání na nějaké rozkazy, já přece nejsem žádná armáda! Odjedu odtud a to ihned!
Způsob jak to uskutečnit se nabídl hned dopoledne.
Z kuchyně se ozvalo Wandino jadrné nadávání a vzápětí na to přiběhla jedna z pomocnic – pojďte honem se mnou, požádala Gertrudu.
„Představte si paní Gerto, co tenhle uličník udělal,“ ukazovala Wanda na mladšího vojáka, který stál s vylekanou tváří téměř v pozoru vedle dveří.
„Copak se stalo tak hrozného,“ snažila se úsměvem rozehnat ponurou náladu v kuchyni, „ukradl snad něco?“
„Jo, jak jste to uhodla?“ podivila se Wanda.
„Co to bylo?“ „Tady z hrnce s vývarem vytáhl kus masa a už ho chtěl sníst, jenomže bylo horký a tak jsem ho přistihla,“ hlásila hlavní kuchařka hrdě a píchala směrem k vyděšenému vojákovi tlustým ukazováčkem.
Bůh ví, kolik jsi toho snědla přímo z hrnců ty, napadlo Gertrudu – tak ukradl to nebo neukradl? nasadila ostřejší tón, s nímž se obrátila – k jejímu podivení – ne na vojáka, ale na Wandu.
„No neukradl, ale chtěl! Mělo by se to nahlásit jeho veliteli!“
„Já to vyřeším,“ odpověděla Gertruda a poručila vojákovi: „Jdeme. Vezměte si kabát a tu vaši pušku a jdeme.“ Ten se nesměle pokusil protestovat a trochu ho uklidnilo, že místo k velitelství na návsi zamířili na opačnou stranu, ke kostelu.
Osmihranný jehlan jeho věže se tyčil nad ostrou střechou hlavní lodě, na níž navazoval o něco snížený presbytář, kolem kostela byly v nepravidelném kruhu náhrobky, největší vedle dveří do sakristie. Jako by připomínaly pomíjivost lidského života, napadlo Gertrudu, když kolem nich procházeli k železným vratům ven před kostel.
„Sedneme se chvíli,“ ukázala na lavičku pod sochou svatého Jana Nepomuckého. Pohoří v dálce bylo tentokrát vidět jen neznatelně. „Co se mnou uděláte,“ zeptal se nejistě mladík.
„Nic,“ odpověděla mu s klidem, „příště to nedělej, máš to zapotřebí?“ začala mu tykat.
Zřejmě si toho ani nevšiml, nebo tomu nevěnoval pozornost.
„Oni nám moc jídla nedávají, že prý máme málo proviantu. A přitom si sami nechávají vyvařovat…“ zarazil se, „neřeknete to na mě?“
O další setkání s velitelem a především jeho korpulentní konkubínou rozhodně nestála a tak mu to mohla slíbit opět naprosto klidně. „Neřeknu, neboj se,“ pousmála se a v tu chvíli jí do mozaiky plánu na okamžitý odjezd z téhle díry zapadl poslední dílek. „Neřeknu, ale ty mi vyprávěj něco o sobě. Nejsi nějaký mladý?“
„Je mi dost, abych mohl být vojákem svého Vůdce,“ odpověděl dotčeně a potom dodal – sedmnáct.
„Bydlíme na předměstí Norimberka ve čtvrti Reichelsdorf, otec, než narukoval do Wehrmachtu, pracoval jako úředník v přístavu. Já byl od deseti let v Jungvolk, to je Hitlerjugend pro menší chlapce a děvčata. Mě to hrozně bavilo a snil jsem o tom, jak budu pochodovat třeba s bubínkem a v hnědé košili, hrozně rád jsem chodil se dívat na průvody při sjezdech, dokonce jsem jednou viděl i Vůdce!“ pochlubil se vojáček, jemuž ještě ani na bradě nevyrostlo chmýří.
Gertruda si prohlížela jeho profil, normální kluk s jediným cílem – sloužit svému Vůdci. Kluk, který věří ve vítězství… čeho vlastně? „Proč jste se vlastně přijeli,“ zeptala se znovu.
„No…“ odpověděl po chvíli mlčení, „starší vojáci říkají, že prý se máme vzdávat… Američanům, který jsou už někde blízko. Ale já myslím, že přece jen proti nim budeme bojovat!“
„Víš co, ty bojovníku,“ prohodila vesele, „je čas oběda, půjdeme se najíst. Aby tě velitel nesháněl. A jestli chceš, sejdeme se tady znovu. Třeba ještě dneska, po večeři. Platí?“
Podíval se na ní trochu překvapeně a trochu s vděkem. Platí, odsouhlasil a zatímco Gertruda se vrátila zpátky přes hřbitov, voják se svojí puškou si to rázoval po silnici skoro s úsměvem.
I Gertruda vstoupila do chodby bývalé školy s dobrou náladou. Pohledem vypátrala svoji dceru a služebnou, seděly vedle sebe na posteli a z misek jedly jakýsi guláš s několika brambory. Snad tam zbylo i kousek masa, vzpomněla si na Wandino vyvádění a nechala si také nandat jídlo. Je to jenom chamtivá řeznice, ale chuť to má, musela nicméně uznat kuchařčino umění.
Tu samozřejmě zajímalo, jak dopadl raport u velitele.
„Předala jsem ho k potrestání,“ uklidnila ji Gertruda a přešla do svého kouta. Zvedla ušmudlaný potah na stolečku, byl pořád krásný, intarzie z hnědých odstínů dřeva ani nepotřebovaly leštěnku. Sáhla do tajné kapsičky v kabelce s zdobeným klíčkem odemkla druhý šuplíček zdola. Uvnitř nahmatala malou dřevenou krabičku a pořád s rukou pod potahem ji otevřela. Tři prsteny, dva náramky a náhrdelník tam ještě pořád byly. Prsten a náramek snad bude tomu kočímu stačit, zauvažovala a měla co dělat, aby dceři a služebné slavnostně neoznámila, že už zítra po obědě vyrazí k domovu.
Těch pár šperků nebylo samozřejmě jediné jmění, které jí zůstalo po téměř pětiletém pobytu v Sudetech. Byl by Hans špatný bankéř, kdyby za říšské marky nenakoupil cenné papíry, zlato i akcie několika světových firem mimo Říši a to všechno nedeponoval ve švýcarské bance, pomyslela s hrdostí na svého muže, jenž podle kusých zpráv šířených víc šeptandou než oficiálně prožíval ve Francii zřejmě horké chvilky – snad se nezraněný dostal do zajetí, utěšovala se Gertruda a s pohledem upřeným na drátěnku horní postele promýšlela detaily zítřka.
Odpoledne si chvilku zdřímla, pokud to jenom trochu šlo v místnosti plné rámusu a pohybu, večeři při pohledu na podivný blaf v misce odmítla, za plentou z prostěradla se převlékla do sukně a halenky, po chvíli přemýšlení halenku sundala a odložila již poněkud zapranou podprsenku. Dlaněmi lehce stiskla svá ňadra, pořád ještě dostatečně pružná na to, aby je utiskovala prádlem, znovu oblékla halenku a přes ní jarní kabátek. Služebné oznámila odchod na zdravotní procházku, obešla rokli na návsi, kde postávali vojáci a ženské ze školy i hospody a vydala se ke kostelu.
Voják stál vedle sochy Nepomuckého a s puškou u nohou vypadal, jako by ji strážil.
Usmála se na něho, půjdeme tady, ukázala na zarostlou cestu mezi hřbitovní zdí a chalupou s mansardovou střechou, brrr, bydlet u hřbitova, to by se mi chtělo, zachvěla se trochu tímto pocitem a trochu zimou, po krátkém stoupání se jim otevřel výhled do krajiny, od vesnice běžela asfaltová silnice, sehnula se pod viadukt tratě a pokračovala na horizont, koleje naopak mizely v malém remízku, za nímž naskočily na kamenný most, jehož deset ladných oblouků se klenulo nad údolím u vesničky za kopcem.
„Proč pořád nosíš tu pušku,“ zeptala se Gertruda, když se zastavili u posledních stromů vedle cesty.
„Je prý tady v lesích plno uprchlíků,“ podivil se voják její otázce, „a taky partyzáni se tu můžou schovávat. Takže máme chodit se zbraní.“
„I když to skoro nikdo nedodržuje,“ dodal po chvíli.
„Já myslím, že teď už jí potřebovat nebudeš, vždyť je válka u konce,“ řekla lakonicky, ale setkala se s prudkou reakcí.
„Jak to u konce? Vůdce rozkázal, že musíme bojovat až do konečného vítězství,“ rozohnil se mladík, až se žena polekala. Bezmezná až fanatická oddanost Hitlerovi ji zaskočila. Proboha to nevidí, co se kolem něho děje, napadlo ji, ale nahlas ho uklidnila. „Když to řekl Vůdce…“ a uvědomila si, že před lety jeho slovům taky věřila bez jediné pochybnosti.
Prohlížela si lehce zvlněnou krajinu, svěže zelená tráva prorážela mezi šedivými loňskými stvoly, i větve ozdobily mladě zelené lístečky, bylo jí lehce, jako kdyby už válka neexistovala…
Ten pohyb na kraji remízku vzdáleném pár stovek metrů zpozorovali současně. Jedním rychlým pohybem strhnul voják svojí pušku z ramene a namířil k lesíku. Gertruda Ausbergová se podívala pozorněji, položila dlaň na hlaveň pušky, zatlačila ji k zemi a přitom se rozesmála.
„Co to děláte,“ obrátil se na ni voják, jen se pořádně podívej, odpověděla mu vesele, abys nepostřelil nějakého spolubojovníka! I na tu dálku bylo možno rozeznat dvě roztažená, pokrčená kolena a mezi nimi rytmicky se pohybující zadek.
Voják hleděl s vykulenýma očima, co to dělají, nechápal, Gertruda se na něho podívala, on tu nechápavost skutečně nepředstíral! „Oni se přece… milují,“ zašeptala mu do odstátého ucha a dodala: „To jsi nepoznal?“
„Ne,“ odpověděl bezelstně.
„Poslyš, ty jsi ještě nikdy neměl děvče? Ani na takovéhle milování?“
„Nikdy. Než jsem narukoval, chodili jsme se sousedovic dcerou občas na procházku, ale jenom jsme se drželi na ruce. Ani pusu jsme si nedali…“
„Tak to musíme rychle napravit,“ trochu přiškrceně se zasmála Gertruda, „pojď, schováme se tady,“ ukázala na cestičku, ztrácející se v porostu. Snad nebude mít někdo podobný nápad a nepůjde zrovna sem, pohodila hlavou a na kousku volného prostoru s trsy suché trávy se zastavila.
„Polož tu pušku, tady nás snad partyzáni nepřepadnou,“ skoro mu poručila a pokračovala: „rozepni si ten kabát, no neboj se, taková zima snad není,“ uklidnila vojáka, který zase začal nechápat.
Ach jo, povzdechla si pro sebe a vzala ho za ruku. Byla studená, lehce se otřásla stejně jako u hřbitova, rozepnula si první knoflíčky halenky a přitiskla si jeho dlaň na své ňadro. Po očku se podívala do jeho tváře, začal se mu zrychlovat dech, to ale přece… nemůžeme… vydával ze sebe nesouvisle, neboj se, tohle přece nebolí, uklidňovala ho a s uspokojením cítila, jak jí začíná rytmicky tisknout prso. Volnou rukou zašátrala do jeho rozkroku a opět s uspokojením konstatovala, že se nemýlila. Přes hrubou látku vojenských kalhot cítila, jak se jeho mužství zvětšuje. Rozepnutí knoflíků u poklopce se ovšem ukázalo jako téměř neřešitelný problém, uniforma byla zánovní a dírky se zdály být příliš malé, no tak, povzbuzovala se Gertruda, ještě jeden, poslední… než se však dostala dovnitř, ucítila několikeré vzepětí údu a její prsty nahmataly už jen mokré trenýrky.
Teď už si povzdechla hlasitě, jenomže tohle se přece dalo čekat, napadlo ji vzápětí.
Zato voják se celý sesypal, vytáhl ruku z jejího výstřihu, se sklopenou hlavou mumlal cosi o válce, objala ho a hlavu mu položila na svoji hruď s teď už halenkou rozepnutou až do pasu, nic si z toho nedělej, to se občas stane, to nic není, šeptala mu do ucha, nech tu válku na pokoji, teď jsi tady se mnou, ničeho se neboj, všechno máš před sebou, celý život, budeme se milovat znovu, hned teď a bude to krásný, uvidíš…
Skončili na vojenském kabátě rozprostřeném pod smrkem, jehož spodní větve se téměř dotýkaly země, netrvalo ani příliš dlouho, než se mladíkovi vrátila mužná síla, zaujali stejnou polohu jako dvojice, jíž před chvílí pozorovali a bylo to dlouhé a když si Getruda Ausbergová odmyslela tohle nezvyklé prostředí a neznámou postavu mezi svýma rozevřenýma nohama, bylo to skoro jako s Hansem, kde je mu asi konec, byla poslední myšlenka před druhým a definitivním vyvrcholením vojáka německého wermachtu v posledním tažení.
Pryč odsud
Cestou zpátky ke kostelu šli spolu za ruce, něco bych od tebe potřebovala, nadhodila ledabyle, pro vás paní Gertrudo všechno, planuly vojákovi oči, stačí říct, dobře, fajn, potěšila ji odpověď a skutečně, v tuto chvíli byl ochoten snést této nevšední ženě modré z nebe. Na cestičce od kostela dolů se zastavili.
„Teď půjdeme každý sám,“ řekla a voják jen nerad souhlasil. „A ještě… jak se vlastně jmenuješ?“
„Já?“ zeptal se překvapeně, „Walter. Walter Gebauer.“
„Tak jo, Waltře, zítra přijdeš jako jindy do služby a pak ti řeknu,“ pohladila mu tvář a než se nadál, zmizela ve večerní tmě.
Hansi odpusť, tohle jsem ale musela, požádala už na nepohodlné matraci kovové postele svého muže, vzdáleného stovky kilometrů, je to v našem zájmu, v zájmu mém, naší dcery Hildy a vlastně taky v tvém zájmu – i když s tím si nebyla příliš jistá. Pryč tady odtud, pryč z této nevlídné místnosti, z tohoto nevlídného baráku, kde prý snad bývala škola, pryč z tohoto nepřátelského prostření i z téhle země, kde nás nikdy neměli rádi, ujišťovala se před usnutím o správnosti svého plánu, jehož uskutečnění bylo na dosah ruky.
Ráno druhého dne bylo plné obvyklých zvuků, hlasů i pachů, přesto jej Gertruda Ausbergová považovala za zlomové. Dnes, už dneska!
Nahlédla do kuchyně, její voják ládoval do kamen dříví, když byl hotový, prošla těsně kolem něho. Pojď za mnou, řekla tiše. V chodbě se srazila s Wandou, na chvíli si ho vypůjčím, oznámila s úsměvem, dceři a služebné přikázala, aby se nikam nevzdalovaly a vyšla ven. Mezi mraky se občas objevil kousek modré oblohy, ideální počasí na cestu, napadlo ji a vysvětlila vojákovi další postup: „Teď půjdeme na zastávku. Bydlí tam ajznpoňák, je to sice Čech, ale mluví německy. S ním půjdeme k jednomu sedlákovi a ten nás odveze pryč.“
„Kam pryč,“ vylekal se voják, „vy chcete odjet?“
„Neměj strach, pojedeš s námi,“ uklidnila ho.
„Ale to já nemůžu, velitel…“ „S tím jsem to zařídila,“ přerušila jej, „nemá žádné námitky, abys nám dělal ozbrojený doprovod,“ lhala přesvědčivě a doufala, že německý velitel jednotky ubytované ve vsi má plno jiných starostí, než hlídat jednoho aktivního vojáka. Když zřízenec dráhy viděl městsky oblečenou Němku s ozbrojeným doprovodem, uposlechl ihned přání, jež bylo i nevyřčeným rozkazem a cestou k Dohnálkovu statku přemýšlel, co mu tihle dva můžou chtít.
Chalupa, v zadní části stáje, na konci dvora velká stodola, naproti vchodu do chalupy chlévy – nebyl Dohnálek chudý hospodář, ba naopak, patřil ve vsi k největším.
Jeho žena si návštěvu prohlížela nedůvěřivě a vojáka přímo nepřátelsky.
Je vzadu ve stodole, ukázala na otevřená vrata, a co mu chcete, zeptala se nádražáka, nemám potuchy, odpověděl a spěchal za dvojicí.
Dohnálek zaregistroval pohyb na dvoře a vyšel před stodolu. Němku, kterou před časem vezl na svém voze, poznal okamžitě. „Řekněte mu,“ obrátila se Gertruda na tlumočníka, „že nás dneska po obědě odveze do Bavorska.“
„To v žádným případě nepadá do úvahy,“ okamžitě zaprotestoval Dohnálek a obrátil se k nim zády.
„Moment,“ křikla Gertruda ostře, „řekněte mu, že to je rozkaz velitele!“
Dohnálek znejistěl a podíval se na souseda ze zastávky. Ten pokrčil rameny.
„Ne, nikam nejedu,“ udělal dva kroky ke stodole. Zastavilo ho zarachocení závěru vojákovy pušky. Ohlédl se, hlaveň mířila přímo na něho.
„Václave,“ přerušil napjaté ticho aznboňák, „budeš muset poslechnout.“
Gertruda zatlačila hlaveň pušky k zemi, na rozdíl od předchozího večera se však nerozesmála. Počkej, řekla vojákovi, střílet zrovna… nebude potřeba. Udělala několik kroků k Dohnálkovi a vzala ho za rukáv utahaného saka. Obrátili se k ostatním zády, Gertruda sáhla do kapsy a natáhla sevřenou dlaň před sedláka. Když ji otevřela, zatřpytily se v ní dva prsteny zdobené modrým a červeným drahokamem a náramek.
Dohnálek hleděl na šperky, jako správný sedlák znal velice dobře hodnotu žlutého kovu. Kdyby to byly peníze, ty jejich teď už bezcenné říšské marky, ale tohle…
Gertruda odtáhla klopu kapsy u saka a pustila platidlo na její dno. Dohnálka tím postavila před značné dilema. Z řečí ostatních sedláků slyšel o hloubkařích, kteří tady občas proletěli a několikrát je sám viděl. Údajně střílejí z kulometů na všechno, co se na silnici hýbe, ať je to vojenská kolona anebo civilní auta. Na druhé straně od náletu na klatovské nádraží před několika dny byl na obloze klid… mohlo by to vyjít. Když odmítnu, nebudou šperky – a ty se hodí vždycky – a ten ušatej kluk v mantlu může s tou puškou taky nadělat plno neplechy.
Nevrle se obrátil na tlumočníka. „Zeptej se, jak to chtějí udělat.“
Byl to stejný žebřiňák, který je dopravil do vesnice, Dohnálkův čeledín spolu se služebnou Raimundou naložil křeslo zabalené do ušmudlaného povlaku, do podobného prostěradla zabalený intarzovaný stolek, několik ranců s oblečením obou žen a malé Hildy a zaprané pokrývky. Gertruda nechala povoz přistavit k zadnímu vchodu do školy, i tak její počínání vzbudilo nemalou pozornost. Ne, pouze se stěhujeme do vsi. Tady k sedlákovi, odrážela všetečné otázky spolubydlících a jenom řeznice Wanda téhle odpovědi příliš nevěřila. Ale ať si panička dělá, co uzná za vhodný, řekla si po chvíli sledování příprav k odjezdu a šla po svých.
Povoz se skutečně vydal dolů do vsi, Dohnálkův statek ale míjel a zamířil pod nízký mostek pod tratí a odtud kolem tří chalup polní cestou k prašné silnici na Putzeried.
Voják seděl ve svém mantlu na křesle a rekognoskoval terén v okolí. Že se posadil zrovna tam nesla Gertruda poněkud nelibě, ale mlčela. Přítomnost ozbrojeného mladíka jí dávala alespoň částečnou jistotu, že sedlák svůj slib splní a doveze je v pořádku na hranice s Bavorskem.
Dohnálek vzal sebou svého čeledína, být sám s touto německou společností se mu nezamlouvalo a navíc, cesta zpátky ve dvou uběhne rychleji. Služebná seděla opřená o nepohodlné žebřiny vozu, nohy spuštěné dolů, malá Hilda šla se svojí matkou pěšky. „Až tě budou bolet nožičky, posadíš se taky na vůz,“ slíbila jí Gertruda a přemýšlela, co je čeká v následujících hodinách.
Že fronta je blízko bylo jasné už několik dnů, od hranice bylo slyšet dunění děl a někdy i dávky kulometů. Pro navrátilce do staré vlasti měly být přichystány jakési sběrné tábory ve vesnicích na bavorském území, to se dozvěděla od svých spolubydlících, které informovali vojáci ubytovaní ve vsi. Všichni pak doufali, že tohle území obsadí americké vojsko, které s nimi mělo jednat, na rozdíl vojska ruského, přinejmenším slušně. O násilnostech ruských vojáků kolovaly zvěsti snad i pravdivé.
Že se vydala na vlastní pěst Gertrudu nijak natrápilo. Byla přece svobodný občan Říše, nejsem přece žádný voják, aby mně poroučeli, zavrtěla rozhodně hlavou a snažila se pobídnout sedláka, aby koně jely rychleji. Ten se tvářil, že nerozumí, i když gesta byla jasná. Schnell, schnell, ukazovala rukama a Dohnálek zavrtěl hlavou. Cesta je daleká, ukázal k šumavským hvozdům a jen zlehka pocukal opratěmi.
Povoz projel kolem Nového mlýna, na malém kopečku vpravo zůstalo pár chalup U Blahníků, na konci rovinky byly první domky Pocinovic. Po levé straně se táhly koleje tratě z Klatov do Domažlic a přestože na nich nebyl žádný provoz, blízkost železnice Dohnálka poněkud zneklidňovala. Projedeme vesnicí, plánoval v duchu, potom kus otevřené silnice a za Stříbrným mlýnem už bude dráha mimo, silnice je tam skrytá mezi stromy, to už bude hej. Poplácal koně po boku, všechno dobře dopadne a začal přemýšlet, jakou asi hodnotu budou mít šperky, které uložil doma do malé truhly, pomalované chodskými motivy.
Loučim nepatřila, na rozdíl od Pocinovic, jimiž právě projížděli, mezi historicky privilegované chodské vesnice, přesto tam pár žen občas chodský kroj obléklo. Zato v Pocinovicích byly kroje téměř v každé chalupě – teď ve válce ovšem pečlivě uložené a čekající na příležitost opět je obléci v době, kdy tihle národní hosté a jejich, teď už dozajista poražená armáda odtáhnou… na to všechno myslel Dohnálek, když míjeli poslední domek za vsí.
Jeho pasažéři už teď všichni porůznu seděli na žebřiňáku a nevadilo jim ani drkotání dřevěných kol po silnici, hlavně když se cíl jejich cesty blížil. Provoz byl v tuhle odpolední hodinu minimální, doprava se odehrávala především po trase Kdyně – Všeruby – Eschlkam, tu měli vojáci zakreslenou v mapách jako hlavní. Přesto Gertruda Ausbergová přikázala kočímu použít trasu přes Nýrsko, neboť podle hovorů mezi ostatními Němci právě za tímto – mimochodem též sudetským městečkem – měly se soustřeďovat navrátilci do Říše.
Možná kilometrová rovinka byl poslední kritický úsek, jímž měl povoz projet a právě tady dostihla Gertrudu Ausbergovou válka ve své nejkrutější podobě.
Už jen pár stovek metrů, těšil se Dohnálek na zatáčky před Stříbrným mlýnem, když postřehl neklidné chování obou koní, jež zaslechly hluk motoru letadla nejdřív. O vteřinu později už jej slyšel i sedlák a chtěl věřit tomu, že si jeho povozu pilot nevšimne. Další události už probíhaly v sekundových intervalech. Obě ženy i malá Hilda nepřikládaly blížícímu se letadlu valný význam – na rozdíl od vojáka, třímajícího v klíně nabitou pušku. Ve chvíli, kdy zaslechl blížící se rámus, bleskla mu hlavou vzpomínka na výnos, jenž jim v lednu toho roku přečetli velitelé. V něm Adolf Hitler slíbil vojákům, kteří jen pomocí pušky, samopalu nebo kulometu maximální ráže 20 milimetrů sestřelí hloubkově útočící letoun, propůjčit odznak Tieffliegervernichtungsabzeichen. Ten měl dva stupně – stříbrný za čtyři sestřely, zlatý za pět sestřelů.
Teď mám konečně šanci, zvedl voják pušku a v okamžiku, kdy se od východu objevila stíhačka s bílou hvězdou v černém kruhu, přiložil ji k líci. Když měl stříbřitý trup v hledáčku, zmáčknul kohoutek spouště.
Chviličku předtím se Dohnálek otočil a když viděl mířícího vojáka, stáhl opratě a houkl na koně prr.
Vůz se zastavil, stojící voják sebou trhnul právě v momentě, kdy mačkal spoušť.
To už sedlák zařval hlasem, který by od něho jen málokdo čekal, na čeledína – vypřahej, a rychle!
Ženy vyjeveně sledovaly, co se děje, vypřáhnout hlukem letadla vzpínající se koně bylo dílem několika vteřin, podsední kůň měl vlevo volnou louku, přeskočil mělký příkop a rozběhl se k lesíku. Náručního musel Dohnálek donutit obejít oj žebřiňáku a pak se taky dostal na louku.
Již v běhu zařval sedlák na ženy – utíkejte, běžte pryč! Jeho slova nikdo překládat nemusel, z chování svého kočího jim bylo jasné, že by ho měly následovat. Chvilku sice trvalo, než vyprostily nohy ze žebřin povozu, ale pak už se taky rozběhly na louku. Jediný voják zůstal na opuštěném voze a hleděl směrem, odkud přijeli a kde zmizelo letadlo.
Výstřel
Ten den startoval James D. Harrison a John K. Foster spolu s dalšími z letiště Foggia-Tortorella v jižní Itálii na stíhačkách North American P-51 Mustang k průzkumným letům nad protektorát Čechy a Morava pár hodin před polednem.
Dvě „J“, jak nerozlučným kamarádům říkali ostatní piloti, měli za úkol zjišťovat pohyb na tratích Plzeň – Domažlice a Plzeň – České Budějovice. Pozemní vojska XII. U.S. Corps. Lt.Gen. S. LeRoy Irwina stála na hranicích Bavorska, a tak to vypadalo na rutinní, téměř vyhlídkový let, i když od Němců na obsazeném území se pořád ještě daly čekat nepředvídatelné věci.
Odpoledne už měli oba piloti svůj úkol splněný, Foster pokropil dávkou z kulometu vlak ve stanici Staňkov a mířil k Domažlicím, kde se měl spojit s Harrisonem a přes Alpy se vrátit na domovské letiště.
James Harrison se vracel od Budějovic, nad Horažďovicemi stočil svého Mustanga vlevo a sledoval vedlejší trať do Sušice a Klatov. Tam už nebylo co řešit, klatovské nádraží se ještě nevzpamatovalo z náletu 20. dubna a tak byla trať do Domažlic prakticky bez pohybu.
S Fosterem byl v neustálém spojení, oznámil mu dokončení průzkumu na posledních kilometrech trati a určili si čas, kdy budou na dohled. Zkontroloval mapu, městečko jménem Janovice měl před sebou, tady se trať dělila na Železnou Rudu a Domažlice, stočil letoun malinko vpravo a pozoroval terén pod sebou. Vedle tratě se klikatila silnice, jedna dvě hodně malé vesničky vypadaly jako na modelu, samota… a silnice se narovnala před jakousi další vesnicí. Dole jel koňský potah, jinak všude pusto a prázdno, sledoval jej už zdálky a když se přiblížil, zaregistroval na voze jakýsi pohyb.
Otočil hlavu, povoz zastavil a v tom okamžiku se z pušky, která z té výšky vypadala jako klacík kluků hrajících si na vojáky, malinko zablesklo.
Jamesi Harrisonovi zatrnulo, ten výstřel patřil jemu!
Bleskově propátral letadlo, ten dole neměl naštěstí dobrou mušku, přesto jej incident rozladil a hodně.
„Ty Džone, představ si, že po mně zrovna teď nějakej německej magor vystřelil!“ zahlásil kolegovi.
„Jak vystřelil? Z čeho?“
„Vypadá to, že jenom z pušky.“
„No a co, trefil?“ zeptal se klidně John.
„Zdá se, že netrefil.“
„Jak tě znám, tak mu to asi nedaruješ,“ předpověděl další reakci svého kamaráda John.
„To si piš,“ odpověděl mu James, nad větším městem pod sebou vykroužil elegantní oblouk a co nejmenší rychlostí se vracel zpět. Snad tam ještě bude, ten bojovník, soustředil se nad silnici pod sebou a na konci rovinky uviděl vůz. Byl bez koní, pár postaviček zahlédl běžet na louce vpravo a když se podíval pozorněji, jedna zůstala na voze.
Srovnal svůj stroj souběžně se silnici a spustil kulomet.
Dohnálek pátral po svých koních, které zaběhly až k remízkům u Nových Pocinovic, když zaslechl motor vracejícího se letounu. Spatřil ho okamžitě a když se na silnici začaly zvedat malinké obláčky prachu od kulek leteckého kulometu bylo mu jasné, že po jeho starém žebřiňáku je veta. Stroj letěl přímo na vůz.
Spolu se služebnou držela Gertruda Ausbergová malou Hildu každá z jedné strany za ruku a utíkaly co nejdál od silnice. Když se hluk motoru přiblížil, Gertruda se zastavila, obrátila děvče k sobě a skryla mu obličej v sukni. Služebná běžela dál, Gertruda se otočila a sledovala dráhu letadla.
I voják, jenž jediný setrval na voze s několika ranci a pár kousky nábytku, sledoval blížící se letadlo. Že jej prvním výstřelem minul ho mrzelo celou dobu, co zmizelo a někde hluboko v podvědomí tušil, že dostane druhou šanci. Šanci, která přišla právě teď.
Zvedl pušku, zamířil a rozhodl se pár sekund počkat, až bude mít stroj v bezpečném dostřelu. Před očima měl odznak Tieffliegervernichtungsabzeichen, našitý na rukávu své nepříliš obnošené uniformy a neviděl, nebo nechtěl vidět ťapkání kulek ráže 12,7 milimetrů v prachu silnice. Že by měl seskočit z vozu dolů a udělat pár kroků stranou ho ani nenapadlo, byl připravený k boji, byť poněkud nerovnému.
Než stačil pokrčit ukazováček, připravený na kohoutku pušky, přeťapkaly kulometné kulky přes žebřiňák a pokračovaly ještě pár desítek metrů po silnici. Pak letadlo udělalo oblouk směrem nahoru a vpravo a pilot si prohlédl svoji práci.
Postavička, která ještě před chvíli držela pušku vypadající jako klacík, ležela podivně pokroucená mezi rozstříleným křeslem s krásně vyřezávaným opěradlem a třískami, co zbyly po intarzovaném starožitném stolku.
Tyhle detaily nemohl pilot James Harrison pochopitelně vidět, viděla je ovšem Gertruda Ausbergová. A viděla celý průběh, viděla jak se voják, aniž by vůbec vystřelil, skácel na dno vozu, jeho krev se rozstříkla do několika metrů kolem, proboha, napadlo ji, vždyť on mi zničil milované nejkrásnější kousky nábytku, které jsem kdy měla! A nebylo vůbec jasné, jestli má na mysli chrabrého bojovníka německého Vůdce Adolfa Hitlera anebo pilota Mustangu P-51 North American Jamese D. Harrisona.
Stříbrný stroj zmizel za šumavskými horami a kolem se rozhostilo ticho, přerušované jen pláčem malé Hildy. Její matka nebyla schopna pohybu a za hodnou chvíli si uvědomila, že má v ústech úplně vyprahlo.
Probrala se až dalším hlukem, tentokrát to bylo od silnice, po níž se od Pocinovic hnal motocykl se sajdkou, v níž seděl značně rozezlený velitel vojáků v Loučimi.
„Was ist…“ vykřikoval do chvíle, než uviděl svého vojáka ležet v rozstříleném žebřiňáku.
Za půl hodiny přijelo nákldaní auto, tělo zabalili do celty a položili na korbu, vůz zatáhli do příkopu.
Vojáka pohřbili druhý den na místním hřbitově, k náhrobku zatloukli jednoduchý dřevěný kříž s dřevěnou cedulkou s rozžhaveným hřebíkem vypáleným jménem: Walter Gebauer.
Den poté dostali místní sedláci nařízeno odvézt národní hosty do sběrného tábora v obci Skelná Huť za Nýrskem.
Aby se předešlo stejnému jakémukoliv incidentu, jelo se až za tmy.
Německé vojsko opustilo vesnici 4. května odpoledne po čtvrté hodině.
Ještě tentýž den večer zmizel dřevěný kříž se jménem Waltera Gabauera a už se nikdy nenašel.
O den později pohřbili hned vedle vesničané dva zajatce, kteří zahynuli při pokusu o útěk z transportu smrti, který před několika dny procházel vesnicí.
