Katastrofa: Babička nechce hlídat!
Ilustrační foto: ingimage.com

Katastrofa: Babička nechce hlídat!

21. 12. 2015

Čím dál více mladých lidí si stěžuje: Babička nám nechce hlídat děti. Pomalu, ale jistě totiž padá představa mnohých rodin, že babička či dědeček musí být kdykoli připraveni postarat se o vnouče.

Tady je odposlechnutý hovor dvou žen ve věku něco po třicítce:

„Tak si představ, že na ten wellnes víkend nejedeme, protože máma odmítla pohlídat děti. Řekla, že jsem jí to měla oznámit v předstihu, že už o víkendu něco má. Takhle mě vypekla vlastní máma.“

„Moje je úplně stejná. Dokonce odmítla hlídat moje dva kluky a dvě holky mé sestry najednou. Řekla, že čtyři děti prostě nezvládá, že ji z nich minule bolela hlava.“

A třetí dodala: „Holky, já si vždycky myslela, že babičky jsou od toho, aby nám pomáhaly s dětmi a ne aby chodily na výlety a do kaváren s kamarádkami. Ta moje pořád někde lítá a dokonce mi řekla, že když jsem si dítě pořizovala, měla jsem počítat s tím, že to obnáší fakt, že budu muset být doma a nejezdit po výletech. Naštvala mě tak, že teď spolu nemluvíme.“

„Dříve, když šla žena do penze, automaticky se předpokládalo, že má spoustu času a hlídání vnoučat se stane její životní náplní. Jenže dnešní šedesátnice a sedmdesátnice žijí život, jaký dříve žily ženy ve čtyřiceti, to znamená, že mají mnoho zájmů a aktivit,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy stárnutí.

Kateřina Dvořáčková, která pracuje v jedné pražské mateřské školce, potvrzuje: „Často slyším, že si maminky stěžují, že jim tchyně či mámy nehlídají děti tak často, jak by si představovaly.“

V jedné ostravské rodině nedávno došlo k velké rozepři. Syn požádal mámu, aby k nim dvakrát týdně odpoledne jezdila do bytu postarat se odpoledne o děti, když se vrátí ze školy. Tak od jedné hodiny do šesti večer, aby tam pobyla. Důvod: Jeho žena se přihlásila jednou týdně na francouzštinu a jednou týdně jezdí na druhý konec města cvičit jógu. Takže se v úterky a čtvrtky dostane domů až večer a on se vrací z práce každý den až kolem páté. A děti ve věku devět a deset let přece nemohou být dvakrát týdně celé odpoledne samy. Pětašedesátiletá paní Klára odmítla. Vysvětlila synovi, že cestovat dvakrát týdně přes celé město tam a zpět je pro ni únavné. Řekla, že děti kdykoli ráda pohlídá, pokud je přivezou k ní domů. Bydlí v malém domku v jedné obci blízko Ostravy, dopravní spojení je tam komplikované, autem nejezdí. „Prostě se necítím na to, štrachat se dvakrát týdně tak daleko. Pokaždé bych se vracela domů až v sedm. A já už se od půl sedmé dívám na televizi, mám tam oblíbený seriál Ulice,“ vysvětluje.

„Tak tobě je milejší seriál než tví vnuci,“ rozzlobil se syn Jiří.

Snacha se naštvala a kurz jógy zrušila.

Korunu všemu dodala její matka, tedy Jiřího tchyně, která žije ve Strakonicích: „No vy jste chudáčci, to je škoda, že nebydlím blíže, já bych vám ty zlatíčka hlídala celé dny. Klára je rozmazlená panička, která myslí jen na sebe, to je mi jasné od prvního setkání.“

Bohužel, někteří lidé si myslí, že prarodiče jsou přístroji, které fungují podle toho, jak si je naprogramujeme. Když je třeba postarat se o dítě, stačí zavolat a babička či děda mají ihned vyrazit.

Dříve to tak bývalo, považovalo se to za normální. Potíž je v tom, že normální to částečně je. Ano, je normální, že babička a děda mají rádi svá vnoučata, těší se na ně, chtějí s nimi trávit čas. Normální však je, když se sami rozhodnou, kdy to bude. Nenormální je, pokud si mladí lidé myslí, že prarodiče jsou něco jako pečovatelská služba na zavolanou.

Ostatně, existuje spousta starších dam, které naopak vnoučata nemají nebo mají ta svá hodně daleko a hlídaly by děti moc rády. Proto vzniká čím dál více agentur, které nabízejí takzvané babičky na hlídání. Jsou mnohdy žádanější než studentky, protože lidé od starších žen očekávají přece jen více zkušeností a racionálnější přístup k dětem.

Takže mnoha rodinám nezbývá než si zaplatit cizí „babičku“, zatímco ta vlastní sedí na kávě s kamarádkami nebo šla na výstavu, do divadla, na výlet.

Je to špatně? Je to dobře? Každý ať si na to udělá názor sám. Každopádně je to pozitivní zpráva, protože dokazuje, že dnešní lidé vyššího věku si nenechají diktovat, jak mají žít, co mají dělat, co se takzvaně má či nemá.

A na závěr trochu čísel. Z průzkumu z roku 1991 vyplynulo, že sedm seniorů z deseti si tehdy myslelo, že rodiče mají pro své děti udělat takzvaně všechno, to znamená až budou dospělé, hlídat jim vnoučata a to kdykoli a také v případech, kdy jsou sami nemocní či unavení. Ovšem v roce 2008 si v dalším průzkumu toto myslela už jen polovina dotázaných seniorů, druhá polovina rozhodně nepovažovala pomoc s vnoučaty za povinnost či samozřejmost. V poslední době podobný průzkum neproběhl, ale jeho výsledky by jistě byly zajímavé.

babička rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.3 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Mouková
Jsem těsně před šedesátkou a stále musím pracovat, proto hlídání našeho jediného vnoučka je problém. Rádi bychom s manželem hlídali častěji, ale jsme pracující a čas máme jen o víkendech. Naši mladí s vnoučkem jezdí každý týden k nám na vesnici, kde se náš Vojtíšek může vyřádit venku na čerstvém vzduchu. Máme zvířata - psy, koně a velkou zahradu, je radost sledovat jak malý capart se motá kolem hospodářství a snaží se pomáhat. Já samozřejmě navařím, napeču, mladí mají o víkendu plný servis, ale nevadí mi to, jsme s dědou rádi, když přijedou a stráví s námi čas. Dokonce kamarádi našich mladých jim řekli, že jsou nějaký divný, že všichni utekli z domova, aby měli od starochů klid a naši každý týden jezdí k mamince - že je to divný. Asi je důležitý vztah jaký mají mladí x staří od svého dětství až po dospěspělost. Já jsem na své děti pyšná, jsou vzdělaní, hodní, mají dobré práce, skvělé partnery a jsme vlastně více kamarádi, než typická rodina. Bohužel ještě budeme dlouho chodit do práce a tak jsme použitelní jen o víkendech.
Marie Stejskalová
Mám 4 vnoučata. Dlouho jsem moc nehlídala. Jenom jsme si brali jednu vnučku často na chalupu ( byla v té době jediná ) Později když jich bylo víc nebylo potřeba. Ale loni měla dcera problém v rodině a na čas se s dětmi nastěhovala k nám. A tak jsem hlídala. Pak se odstěhovala kousek od nás abych to neměla daleko. Když potřebuju volno tak si vyhovíme a je to v pohodě. Ale problém je v rodině syna. Bydlí od nás daleko a cesta k nim by byla dlouhá. ALe je tu háček. Mamka snachy je mnohem mladší, nikdy do práce nehodila. A nepohlídá, nikdy. Přesto že bydlí k mladým blízko. Jak snachu mrzí že bydlí od nás daleko protože já jsem hlídací babička a její mamka není. To má snacha ještě babičku v mém věku která bydlí naproti jejich domu a taky nehlídá. Mě moc mrzí že k nim mám daleko. Chtěla bych je mít všechny pohromadě. Aspoň by si děti spolu pohrály.
Jana Lukaštíková
Narazila jsem na tento článek, protože tenhle problém aktuálně řešíme. Babičky to ale u nás mají ještě o level výše - nemají ani zájem o kontakt s dětmi natož o hlídání, stačí jim tak hodina s oběma dětmi za měsíc (podotýkám, že nemáme problémové děti ani vyhrocené vztahy s rodiči, nebydlíme daleko ani nemají vážná zdravotní omezení). A aby si s plnily svou povinnost "kontaktu a zájmu" tak občas jen zvednou telefon s otázkou typu" Tak co u vás? Všecko v pořádku, že? Tak pa" Jinak nám ani dětem energii dávat nechtějí a vlastně s námi nemají zájem ani sdílet čas. Pokud se k něčemu odhodlají, je z toho cítit pachuť povinnosti a aby bylo hlavně rychle odbyto a mohly si udělat čárku, že si splnily dávku kontaktu. Nadto ještě mezi řádky cítím, že od nás místy očekávájí, že ji m budeme plnit různé úkoly. Pro nás dost smutné....Snad taková ve stáří nebudu....
Marta Novotná
Hlídám ráda a jen vyjímečně odmítnu ( to když zradí zdraví), ale ještě se mi nestalo,že by mi bylo " nadiktováno hlídání". Také poděkování je samozřejmostí, takže si myslím, že je to ve vztazích v rodině a předchozí výchově.
Dagmar Anderlová
Ráda bych ještě jeden příspěvek na toto téma vložila .. mám ve svém okolí i babičky kterým vnoučata mladí nechtějí půjčovat ....babičky jsou z toho smutné ... podotýkám ,že jsou naprosto v pořádku nejsou nemocné ani nic podobného je mě jich líto ....
Dagmar Anderlová
Já mám pět vnoučat která občas hlídávám dvě jsou školáci 3 a 4 třída takže to je více méně pohodička .....ještě mám 4 letou vnučku a 2 letá dvojčátka to už je náročnější hlídání ,ale pohlídám ráda .Mladí vždy poprosí a vždy poděkují . O loňských prázdninách jsme všech pět měli na pronajaté chalupě a bylo to príma i když náročné . Když na mě prťata volají babí tak jsem celá naměko .
Mariana Krásná
Já bych i hlídala, ale mám ještě 8 let do důchodu :(, takže mé dvě nádherné vnučky si babičky moc neužijí...
Eva Palme
Hlídám ráda, ale celkem vyjímečně. Když trávíte cestováním za vnoučaty tam a zpět přes 3 hodiny, je to dost. Obě rodiny mladých mají každý svůj automobil a nejsou schopni mi děti dovézt, ač pro ně to celkově není ani hodina cesty.
Jiřina Macháčková
Mám 4 vnoučata, dvě daleko. Od dcery vnuka 22 let a 4 roky. Vnuky nehlídám. Máme malý byt, ne zcela zrekonstruovaný po požáru. Mám 4 děti. Starala jsem se o ně až do 18 let. Můj manžel byl lump, na vše jsem byla sama. Nemohla jsem se dále vzdělávat, nebyl na to čas ani možnosti. Takže jsem své mládí strávila výchovou a péčí o ně a domácnost. Alespoň jsem s mladšími syny podnikala celodenní výlety do přírody. Teď se konečně věnuji sama sobě, svým zálibám a partnerovi. My důchodci máme právo na svůj život.
Eliška Houšková
Mám tři dcery a sedm vnoučat a dokonce už i pravnuka. Je pravda, že už tolik síly na hlídání nemám, naštěstí nejstarší vnoučata jsou už dospělá, takže jsem hlavně hlídala pravidelně nejmladší vnučky mé nejmladší dcery. já nevím, jak kdo, ale být babičkou je přece krásné. A zvláště nejmladší vnučka se mi snad narodila pro radost. Hlídala jsem ji jednou týdně až do letošního ledna od doby, když začala lézt. Ale je to takové malé sluníčko, moje malé štěstíčko na stáří. I když se mi někdy nechce hlídat, řeknu si, že děti rychle rostou a já už je nikdy neuvidím v tom nejkrásnějším věku. Ráda vzpomínám na léta když jsem mívala doma své starší vnuky, nyní už dospělé, na prázdninách. Nevím, odmítat hlídat vnoučata, to je snad i hřích. Děti mají náročnější život, než jsme mívali my a navíc mi i pomáhají, vychovala jsem je prakticky sama a všechno, co mají, toho dosáhli vlastním snažením. Nenatahují ruce, naopak, pomohou kde mohou. Když jsem odmítala pomoc, řekla mi dcera, že jsem se starala o ně, když byli malé, tak mi to teď vrací.Když jsem namítala, že ona se teď stará o své děti, namítla, že je na tom o hodně lépe, než jsem bývala já a na to se nedalo nic namítnout. Je to potěšení, když vás malá holčička obejme a je nadšená, že je zase s babičkou

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.