Ve své době bezprecedentním soudním řízením, při němž se světová veřejnost poprvé dozvěděla o obludných rozměrech nacistických zvěrstev, se stal proces s prominenty režimu Adolfa Hitlera, který začal přesně před 70 lety, 20. listopadu 1945, v německém Norimberku.
Ve městě někdejších říšských sjezdů NSDAP, kde byly o deset let dříve schváleny protižidovské zákony, posuzoval tribunál vítězných mocností podíl viny 24 mužů a sedmi organizací na vedení útočné války či zločinech proti lidskosti. Závěry procesu, který si vysloužil i kritiku, přispěly také ke kodifikaci mezinárodního trestního práva.
Dvanáct ortelů smrti
Norimberský proces, který skončil 1. října 1946 dvanácti rozsudky smrti a několika doživotními a dlouholetými tresty, byl některými označován jako "soud vítězů" nad poraženými, neboť soudce jmenovaly Sovětský svaz, USA, Británie a Francie. Kritizován byl proces i pro retroaktivitu, protože soudil některé činy, které v době spáchání ještě nebyly dle práva trestné. Právním základem byla totiž takzvaná Londýnská charta, podepsaná začátkem srpna 1945.
Kontroverzními osobami na straně soudců se později ukázali být sovětský soudce Iona Nikitčenko, který se v letech 1936-1938 podílel na stalinských procesech, a hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko, který se aktivně účastnil vraždění v případu Katyň. Tento masakr polských důstojníků z roku 1940 se na programu jednání v Norimberku též objevil, tribunál se ale spokojil se sovětskou zprávou z roku 1944, podle níž tyto vraždy spáchali Němci. Přitom už tehdy bylo autorství masakru přinejmenším sporné.
Na lavici obžalovaných v norimberském procesu usedlo 22 nacistických funkcionářů – o dva méně než bylo obžalováno, vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley totiž spáchal sebevraždu před začátkem hlavního líčení a v nepřítomnosti byl souzen Hitlerův osobní tajemník Martin Bormann, po němž se pátralo až do roku 1972, kdy byla nalezena jeho mrtvola v Berlíně, kde spáchal sebevraždu už v květnu 1945.
Před norimberským tribunálem bylo předneseno několik desítek tisíc svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi přítomných svědků. V soudní síni byly promítnuty i obrazy hrůzy natočené americkými, britskými či sovětskými vojáky při osvobozování koncentračních táborů, ale například i nacistický propagandistický snímek Leni Riefenstahlové Triumf vůle či filmy zachycující proces s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944. Natočen byl též vlastní průběh norimberského procesu.
Zločinecké organizace
Rozsudek smrti si vyslechli například říšský protektor Čech a Moravy Wilhelm Frick, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring, který pár hodin před popravou, jež se konala 16. října 1946, spáchal sebevraždu. K 20 letům vězení byl odsouzen mimo jiné říšský ministr zbrojního průmyslu, architekt Albert Speer.
Tři obžalovaní byli zproštěni obžaloby: bankéř Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a novinář a funkcionář na ministerstvu propagandy Hans Fritzsche. Za zločinecké byly vyhlášeny čtyři organizace: řídící grémium politických vůdců NSDAP, SS, gestapo a SD (bezpečnostní služba).
V letech 1946 až 1949 následovalo 12 menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci, z těch větších byl velmi sledovaný zejména proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi, konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963-1965.
Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě (1948), Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949).
