Nový partner = nová rodina.
Ale to bývá často problém!

Vím, že mnoho vdov, ale spíš rozvedených žen zůstane s dětmi, dokud nedospějí. Ale i potom je vazba tak silná, že partner je "zdržuje " od vnoučat a připadají si nezbytné v rodinách svých dětí. Málokterý chlap ale přistoupí na to, že je dvojka ...

Ještě obtížnější situace může nastat i u mladších. Mluvím z vlastní zkušenosti. Představte si vdovce s malinkými dětmi. Když se po dlouhé době odhodlá k seznamování inzerátem, pozná sympatickou ženu, ale také s děckem či více dětmi ve vlastní péči. Pro velkou vzdálenost se mohou vídat jen o víkendech a dovolené, kdy je životní rytmus úplně jiný než při pracovním zatížení. Navíc- kdo by se ke komu měl přistěhovat, když oba mají své vysněné zaměstnání. A k tomu s obrovským rizikem jak se oba vypořádají s mateřským, (ale i otcovským) přístupem k novým dětem. Vzdali jsme to.

Za sebe to posoudit nemohu, ale náš známý z jižních Čech se stýká již mnoho let s paní z blízké vesnice, často u něj pobývá, ale každý bydlí zvlášť. Oba mají dospělé děti s rodinami a bohužel to z obou stran dětí nehraje, takže když ona chce být nějaký čas s dětmi a vnoučaty, žijícími ve stejné obci, k pánovi dlouho nepřijede a jemu se stýská. Ne, že by na sebe navzájem poštvávali, ale nevyhledávají se.

Před padesátkou jsem zažila něco podobného jak Zdenka. Vdovec byl starší o devět let a přestože zdvořilostně mou rodinu přijal, vždy ve všem dával najevo přednost ke "své krvi". Pán měl chalupu v Beskydech, kde jsme trávili každý víkend a moc si přál, aby tam jeho syn s rodinou taky jezdil, ale mladí měli jiné zájmy, než trávit víkend s dědou a jeho novou babkou. Na návštěvu chalupy přijeli 1x ročně a starý pán to dával za vinu mně. Po sedmi letech jsme se rozešli...a jeho syn tam i dnes jezdí za 1x za rok :) S nynějším partnerem jsme jedenáct let a je to svobodný bezdětný pán. Měla jsem už první vnouče a po těch zkušenostech z propojení rodin jsem zpočátku měla trochu strach, ale ihned vnoučka (a další přibývající vnoučata) bral samozřejmě jako svá a ta ho bezmezně milují. A nejkrásnější bylo, když mi mé tři děti řekly, že teprve tohle je nejlepší muž mého života. A on opravdu je!

Mám zkušenosti dobré i špatné. Podruhé jsem se vdávala v 52 letech s mužem o 3 roky starším, vdovcem. Měl 3 děti, ale ty mne nepřijaly, vlastně se se mnou nechtěly ani setkat. Se svým otcem nemluvily. Měl dům a oni měli pocit, že je chci o dům připravit, i když jsem jasně prohlásila, že já mám také dům / pěknou chalupu/ a že o žádný další nestojím ani v tom jejich nehodlám bydlet. Bylo to v jiném městě a manžel se přistěhoval ke mně. Nikdy se to úplně nevyjasnilo, možná to byl i jeden z důvodů, že jsme se nakonec rozešli. Seznámila jsem se pak s přítelem, bydleli jsme každý ve svém, scházeli jsme se jen na návštěvu. Jeho dcera mne přijala velmi mile, byla u mne na návštěvě a docela jsme si rozuměly. Moje dvě dcery mi do mých známostí nemluvily nikdy a k oběma partnerům byly vstřícné. Všechno asi závisí na jednotlivých rodinách a často i na majetku.

Téma, které žiji. Naštěstí jsme oba byli svými rodinami, včetně partnerových rodičů a všech našich sourozenců přívětivě přijati. Své rodinné příslušníky se snažíme oba přijímat stejně. Jsme od sebe vzájemně dost vzdáleni, takže nedochází k nedorozuměním, i když určitě na obou stranách by mohly a nepochybně jsou nějaké výhrady. Třeba já teď mnohem méně navštěvuji své dcery a vnoučata, což jim nepochybně vadí, že nejsem kdykoliv k mání, jak jsem byla dřív. To ovšem není pro mě důvod, abych rezignovala na partnerský život, protože si s partnerem rozumíme a je nám spolu dobře. Nejmladší vnučka navíc získala dědečka, kterého by jinak neměla vůbec. Starší už jsou velcí a navíc s dědečkem vyrůstali pod jednou střechou, takže můj parner je pro ně "náhradní dědík".