Psí povídání

Psí povídání

18. 11. 2015

Každé ráno, ať je hezky a nebo zachmuřeno, se těším, až uslyším klapnout branku od dvorku, což je neklamný důkaz toho, že půjdeme na procházku. Nejraději chodím na louku nad starou pekárnu. Tam je vůní a těch myších děr, snažím se do každé z nich strčit čenich a jak něco ucítím hrabu a hrabu. Ale ty myši vždycky zdrhnou.

Někdy se vydáme s Paničkou kolem řeky. Jo, Pánička mám pěkně ochočeného. Ale Panička to je jiný oříšek. Poslouchá ne že ne, ale jak řekne "sedni, čekej" vím, že bych měl poslechnout naopak já. A když mi to trochu dýl trvá tak udělá "pssst" a to vím, že musím sednout a ani se nehnout. To je obyčejně před námi nějaký srnec a nebo volavka. A fotíme.

Dnes jsme šli známou cestou přes železný klouzavý most a po břehu kolem řeky Bělé, to je také naše častá procházka. Na řece se obyčejně vyskytuje hejno kachen, ale těch už si nevšímám. Jsou pro mne moc obyčejné. Často vyplašíme volavky, které loví ryby. Zvlášť jedna když nad námi letí, tak děsně řve, asi nám nadává.

Tentokrát to však bylo jiné. Utíkám na jednom konci vodítka, přičemž na druhém konci za sebou smýkám svoji Paničku. Nos mám až u země, co kdyby tam něco zavoněla, nějaká stopa. Najednou zvednu hlavu a před sebou vidím něco malého rezavého. Vykračuje si to pár metrů přede mnou jakoby se nechumelilo (mezi námi nechumelilo).

Chytnu stopu a přidávám do kroku. Před námi je totiž kočka. A to je na pořádnýho psa jak červený hadr na býka. Přidám do kroku. Každým krokem se kočka zvětšuje. Vetřelec o mně ještě nemá ani páru. Kupodivu mě moje Panička nebrzdí. Ještě pár metrů, ještě pár kroků a mám ji.

Neštěkám, to by utekla. Když už jsem docela blízko, kočka nás při ohlédnutí zpozoruje. Otočí se, naježí hřbet. Ale já se nebojím, no možná trochu, couvnu dva tři kroky, jen abych měl větší rozběh. Ale co to, ta kočka prská a ježí se. Ouvej, ona se snad chce prát? Už už se chystám k útoku a v tom zazní povel "FUJ JE KOČIČKA! Nechej kočičku."

Kočičku, kočičku, snad kočku, ne? Panička dupne nohou a ta rezavá koule vystřelí do křovin. Nebýt na vodítku já bych ji dal. Utekla, zbabělec.

Kdo je tady vítěz? No přece já, Rex.

domácí mazlíčci Můj příběh
Hodnocení:
(3.8 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Kolářová
Pěkné.
Eva Mužíková
Rexíku, tak já ti tedy řeknu, dobře jsi to s tou kočkou vymyslel, nejlepší strategie je - nečekaný útok. Ach ty naše paničky, pořád mají v hlavě tu ochranu přírody, tak nás nenechávají dát takovým tulačkám pořádnou lekci. Ta moje bábinka mi nedávno bránila, abych jí přistrkal packou takové pichlavé klubíčko. Myslel jsem si, že je to veliký kaštan, chtěl jsem jí ho ukázat a ona NÉ. Ke všemu jej klacíkem nakulila do sáčku a odnesla k sousedům na hromadu listí u kompostu.:((( No zkrátka, nemám to s ní také občas lehké pořízení, ale stejně jí, tak jako ty tu svoji, mám moc rád. Pac Bertík... Elen, pohladila jsi mne na duši, takové čtení mám moc ráda.
Elena Valeriánová
Doufám, že mě přijdou kluci pozdravit. Haf.
Naděžda Špásová
Psi jsou vděčné téma. Taky máme dva, sice trochu menší, ale o to jsou vzteklejší. Navíc jsou smečka. Když nejsou vidět, tak jsou slyšet. Nevyměnila bych já ani za zlaté prase. Rex je moc hezký a vypadá ostře.
Jana Drobňáková
Piť kávu a čítať tento článok, no skrátka super relax!
Zuzana Pivcová
Zvířecí vyprávění nebo vyprávění o zvířátkách vždy vítám, potěší mě. Líbí se mi článek i Benova (Liborova) odpověď.
Libor Farský
Ahoj kámo. Představ si tu nespravedlnost. Já jsem sice celý den (i noc) volně na dvoře, ale ten je uzavřený. Naše Micka má naprostou volnost a chodí si po přírodě, kam se jí zachce. Nikdy nemusela být na vodítku. Okolo dvora se pohybuje jen po střechách, balkonu a po pergolách. Na dvůr naopak nikdy neseskočí, abychom se blíže seznámili. A pořád mě provokuje tím, že se někde ve výšce rozvalí a tlemí se mi do očí. Potvora jedna, ani na pozdrav mi nezaštěká. Zdraví Tě Ben. Jó a mimochodem – vypadám skoro jako Ty, jenže můj černý kožíšek žádné bílé ozdoby nemá. Asi by byl moc drahý, jsem totiž větší. Ach jó.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.