Ráno vstanu a zatopím ve sporáku. Dřevem. Zatímco se vytápí místnost, stihnu ještě na sporáku ohřát vodu na kafe, na mytí nádobí a průběžně na cokoliv, kde je teplé vody potřeba. Voda pochází ze studny a dle hygieniků má parametry srovnatelné s balenou kojeneckou vodou. Topím dřevem, odpad je minimální, ovzduší téměř nezatěžuje. Dřevo je vlastní, protože jsme v zimě porazili starou shnilou vrbu u potoka, která se chystala každou chvíli spadnout. Potřebovali jsme k tomu povolení, potvrzení od různých institucí, ale to už je jiná historka.
Vaření. Tak to je největší oříšek. Krájet, míchat, přetahovat kastroly po plotně na správná místa, topit, zametat pod sebou, nespálit jedno, nenechat vychladnout druhé, nezapomenout přikládat. Pokaždé odjíždím alespoň s jednou popáleninou prvního stupně. Se sporákem zjevně nejsem kamarád. Ještě, že dříví mi přinese manžel. Ale žádná elektrická trouba neupeče tak dobře, jako ta sporáková. Asi je to tím, že peče ze všech čtyř stran stejně. Jak to ta babička mohla všechno stíhat?
Vaření mi trvá jednou tak dlouho než v mé panelákové kuchyni a pohybu mám podstatně více. Šlapání na rotopedu tedy odpadá. Narotuji se až až.
Přitom ekologicky třídím odpad. Papír do kamen, plasty do igelitky a potom do kontejneru před hospodou. Zbytky jídla sousedovic slepicím, kostičky okolním psům.
Další kapitola je praní. Babička prala ve staré pračce, které jsme říkali "kejvačka", protože se prádlo naskládalo do poloviny bubnu a pomocí dlouhé páky a druhé poloviny bubnu uvedlo do pohybu - rozkejvalo. Čili jakási automatická pračka na ruční pohon. Bylo to určitě lepší, než posilovna. Když prádlo dostatečně vydrncala, naložila do škopíčku a šla je vymáchat do potoka. Vodu z prádla, ve které bylo rozpuštěné mýdlo s jelenem, vylila na trávník. Nevím, zda mýdlo bylo toxické, ale trávník měla vždy zelený, hustý.
Když už měla klouby oteklé od revmatismu, složily se jí děti na jednu z prvních automatických praček zn. Tatramat. Babička pokrok neodmítala. Poslušně čekala, až se prádlo vypere automaticky samo, pak je naložila do škopíčku a odešla vymáchat do potoka. Inu, starého psa novým kouskům nenaučíš, říká přísloví. A já dodávám, ani starým kouskům ne. Proto praní vynechám, kejvačku už stejně dávno nevlastníme. Nedávno jsem jednu podobnou viděla v muzeu v Polici nad Metují. Byla jsem jediná, kdo věděl, k čemu ten podivný přístroj sloužil a jak fungoval. Mladí návštěvnící muzea při mém zasvěceném výkladu mysleli, že jsem historička. A já jsem zatím jenom a pouze pamětnice! Nebo hysterička - někdy.
Tak co říkáte - nebyl to krásný život? Žilo se levně, zdravě, ekologicky. Pomaleji. Hospodyně si pro čerstvou biozeleninu do polévky došla na svoji zahrádku. Maso v kvalitě bio se jí popelilo v kurníku, dupalo v králíkárně, a když byla žena zvlášť pracovitá, kvičelo v chlívku. Pro bio mléko si došla s bandaskou přes potok k sousedce, která chovala kravičku. Hospodáři nemusel nikdo určovat, kdy může nebo nemůže porazit strom na svém pozemku. On sám nejlépe věděl, kdy nastal jeho čas, a žádná povolení k tomu nepotřeboval.
Domů přijíždím zdravě unavená, ale cítím se jak po relaxačním pobytu ve wellness středisku.
Spustím automatickou pračku, myčku na nádobí, založím si suroviny na domácí toastový chléb, spustím domácí pekárnu. Ještě dát rozmrazit maso do mikrovlnky. Potom si mohu v klidu říci "za nás pracují stroje", usadit se s kávičkou k počítači a prohlédnout si nové příspěvky na portálu i60.
