V noci měl být Krvavý úplněk, spala jsem jak dřevo - úplněk neúplněk. Nastal druhý den našeho pobytu na Jižní Moravě. Kolem půl sedmé přišla k nám do pokoje vnoučátka, nové dobrodružství může začít.
Vinice Šobes
Ráno se probouzíme do krásného, i když chladného dne. Jdeme na snídani, kde se strhne litý boj o zasedací pořádek u stolu. Děti chtějí mít, každý, z jedné strany dědečka a z druhé strany babičku Elenku. Nakonec to nějak vyřešíme a konečně se můžeme věnovat snídani. Na snidani si vybíráme ze švédského stolu. Nejvíc se mi líbí takové malé jahodové marmeládky. Krásné skleničky, ne umělohmotné vaničky. Podařilo se mi tři prázdné skleničky ukořistit, servírka říkala, že hotel je vyhazuje. Jsou kouzelné. Bylinkářka a kořenářka ve mně se tetelí.
Kolem vinice před hotelem se vydáváme na výlet. Nádhera, vinná réva všude, kam se podíváš. Vesele si vyšlapujeme. Přicházíme k řece Dyji. Je to pohádkové, přes řeku visutá lávka a v řece hučí voda. První zastávka, fotím řeku, děti a zase se vracím k vodě.
Opouštíme údolíčko kolem Dyje, cesta zvedá do prudkého kopce. Slavná vinice Šobes leží na vršku. Je to jedna z nejznámějších a nejstarších vinic u nás. Vína z této vinice, díky mikroklimatu i podloží, na němž réva roste, patří mezi velmi ceněná. Nebudu se o vinici více rozepisovat, jsme gramotní a najdeme si vše na internetu. Ale podělím se s Vámi o svoje pocity. Kamenitá cesta stoupá strmě vzhůru a zepředu i zezadu se kolem nás řítí cyklisté. Pomalu není kam uskočit. Hlídáme děti, aby někomu neskončily pod kolem. Což o to, Hanička se mě pěkně drží za ruku, ale Honzík je jak pytel blech. Je rád, že jsme všichni spolu, a tak nás neustále obíhá. Přežijeme to a jsme nahoře. Kupujeme si lahvinku vínka a kousek stranou od lidí rozkládáme ležení. Vytahujeme jídlo, pití, naléváme vínečko. Sluníčko hřeje a před námi nekonečný vinohrad. A slastný pocit.
Morava krásná zem…
Hnanice
Utrmáceni se táhneme od řeky Dyje do kopce k hotelu, máme v plánu jít do bazénu a pak na odpolední procházku do Hnanic. Chtěli bychom posedět někde u sklípku, dát si vínečko a něco dobrého k zakousnutí.
Voda v bazénu je studená jak psí čumák. Hanička sedí ve vířivce a Honzík, tomu studená voda nevadí, je prostě vodník.
Putujeme do vesničky, cesta vede kolem vinohradu, okoštujeme, jestli je ta réva sladká, když bylo letos tolik sluníčka. Je!
Procházíme vylidněnou vesnicí, nikde nikdo, sklepy zabedněné, je po sezóně. Je nám to líto, určitě bychom našli něco otevřeného v devět kilometrů vzdáleném rakouském městečku Retz, ale na to je již pozdě.
Znojmo
Ráno balíme a po snídani vyrážíme do Znojma. Do Vídně to mají pouhých sedmdesátpět kilometrů, do Brna o dvacet méně. Hranice Rakouska je jen osm kilometrů od města. Žije zde přes třicet tisíc obyvatel. Je to bývalé královské město, a historické centrum jihozápadní Moravy. Nasedáme do turistického vláčku, na okružní jízdu městem. Je to moc hezké a pěšky bychom tolik nestihli, i tak je času na prohlídku málo. Shodneme se s manželem, že bychom si měli příští pobyt naplánovat právě sem. Vláček nás doveze do bývalého premonstrátského kláštera v Louce - tzv. Loucký klášter. V roce 1784 byl klášter zrušen, poté byla v objektu továrna na zpracování tabáku a také kasárna. V současnosti většina objektu chátrá, jednu část využívá firma Znovín k uskladnění lahví vína a také jako prodejnu vín. Nakupujeme. Vína není nikdy dost, neboť ve víně je pravda.
Oběd ve stylové, teď nevím, napsat restaurace – hospoda, restaurace zní tak studeně a hospoda tak nějak sprostě. No, docela zvláštní hospůdce.
Pak už nás čeká jen cesta domů, po dálnici do Olomouce jedeme společně. Naštěstí a kupodivu bez nějakých zádrhelů. V Olomouci se naše cesty rozdělily.
Domů přijíždíme až za tmy. Vyzvedáváme si Rexíka a předáváme dvoulitrovku burčáku. Tak pozvedněte číši, přátelé.
