Na chodbě specializovaného oddělení okresní polikliniky je mnohametrový zástup podmračených mlčících mužů, čekatelů na vyšetření v případě, že uspějí při rozhovoru se sestrou za okénkem kartotéky. Letmým pohledem zjišťuji, že jsem jediná žena stojící asi v polovině fronty.
Jsem nesvá z tolika mužů a netrpělivě čekám na každý centimetr, který posune frontu vpřed. Obvykle v čekárně luštím křížovky, ale ta dnešní je tenoučká, prohýbá se pod každým dotekem tužky, tak ji vracím zpět do kabelky. Uplyne hodina, okénko vyšle dva pacienty k lékaři, a jak se ukazuje po další půlhodině, volí novou taktiku. Vychází robustní sestra a velmi hlasitě oznámí, že ošetřeni budou pouze objednaní pacienti a akutní případy. Ostatní nechť přijdou za týden. Žádá valící se rozhněvané muže, ať se na ni nevrhají, a pomalu ustupuje. "Můžete si za to sami, nemáte chodit na poslední chvíli!" To, že někteří přijeli z okolních měst ji vůbec nezajímá. Mizí za dveřmi s okénkem pravděpodobně z bezpečnostního skla. Odcházím vyléčena!
Na téže chodbě je oční oddělení. U kartotéky je prázdno. Sestra se zvedne od počítače a k úsměvu přidá informaci, že objednávky na první polovinu příštího roku se budou brát až počátkem listopadu. Je září. Naštěstí zatím vidím a věřím, že tomu tak bude i příští rok.
Ve výtahu mi hlavou bleskne vzpomínka na jiného specialistu. Celoživotně se snažím zvládat krizové situace sama, ale po dlouhodobé fyzické a psychické zátěži si nečekaně sahám na samotné dno svých možností a vyhledávám odbornou pomoc. Nesnáším pomocné berličky hrozící závislostí, kdy odstranění jejich následků vyžaduje přinejmenším stejné, ne-li větší úsilí a vůli než sama původní příčina.
Z počátku chápající a vstřícný lékař se mi snaží pomoci a skutečně pomáhá do dne, kdy jej navštíví kontrola ze zdravotní pojišťovny. Následuje nečekaně vysoká finanční sankce, která zcela změní jeho přístup k pacientům. Od té chvíle, co pacient, to potenciální hrozba dalších potíží.
Po měsíci dostávám recept na nové léky, v souladu s aktuálním seznamem schválených léků. Bohužel nový, podstatně levnější lék ještě není dostupný na našem trhu, jak se dozvídám při návštěvě v pořadí čtvrté lékárny. Neztrácím naději a moje pouť mě zavádí na druhý konec města. K mému překvapení v jedné lékárně se ochotný pan magistr snaží telefonicky domluvit s mým ošetřujícím lékařem, aby dal svolení k výdeji dříve předepisovaného medikamentu, který je k dispozici. Po desetiminutovém mlčení a pokyvování hlavou mění barvy v obličeji, ukončí hovor a s omluvou vysvětluje, že pan doktor na léku musí trvat.
Nevzdávám se. Zdá se mi logické, že pokud není na trhu nařízený lék, nebrání nic napsání nového receptu na původní, a odhodlám se zajít zpět do ordinace. Vyslechnu si dlouhou story o potížích s pojišťovnami, zdravotnickém systému paralyzovaném nesmyslnými vyhláškami, nařízeními a předpisy zaměřenými prioritně, dle jeho zkušeností, na likvidaci privátních ordinací a lékařů. S účastí poslouchám a s ubíhajícím časem se naše role mění. Docházím k přesvědčení, že můj specialista bude brzy potřebovat pomoc kolegy. Loučím se, sice bez receptu, ale s upřímným poučením, že mojí jedinou možností je podání stížnosti. Z ordinace odcházím vyrovnaná a připravená vzdorovat opět sama všem dalším nástrahám bez další medikace. Jsem vyléčená!!
Jsem rovněž ze dne na den vyléčená z alergií, především na roztoče. Praktický lékař prohlíží můj mírně pomačkaný nález z alergologie, starý více jak dvacet let, podívá se na mě a zamítá moji prosbu o doporučení na nové odborné vyšetření s odůvodněním, že alergie byla již diagnostikována. Na otázku, zda mám doma nějaké zvíře, přiznávám fenku a udiveně zírám na změnu v jeho tváři. Zbrunátní a důrazně mě poučuje o nutnosti eliminovat všechny, mně jistě známé, zdroje alergenů. Po dlouhé nevyžádané přednášce se zvedám a se slzami v očích se zmůžu na tichou otázku, zda mám zahubit psa nebo sebe. Je to zoufalá poznámka samovolně plynoucí z úst majitelky milovaného pejska, které naštěstí vzájemné sdílení roztočů neohrožuje na životě. Mnohého čtenáře možná pohorším hysterickými výlevy, ale věřím, že mě pochopí majitelé domácích mazlíčků.
Moje zážitky z ordinací a čekáren vnímejte prosím s humorem. Není mým záměrem ubírat na vážnosti a úctě, kterou si zaslouží lékaři, sestry, zdravotnický personál a všichni, kteří dokáží ve stávajících podmínkách našeho nemocného zdravotnictví pomáhat lidem i zvířatům.
