Když jde do tuhého, přece jen občas pomůžu, ale když jde o ho..., tak jdu do toho.
Babulky se opět vydaly do přístavu lovit signál. Jejich cesta vede provizorním chodníkem, je to takový odvodňovací kanál La Manche, kde bývá uprostřed malilinký proužek vody, hluboký asi tak tři až pět centimetrů, ale stoupla hladina a teď už je tam nad kotníky a od kraje ke kraji. Nevadí, půjdou okolo. Je tma, cestičky mezi domečky jsou spoře osvětleny reflektory na okrajích chodníků, a teď se mi je podařilo zmást a jdou tou tmou jinam, hurá!!!
Došly až k fotbalovému hřišti a musí se tím téměř neosvětleným mořem domečků zase vrátit zpátky. Už našly tu správnou cestu, ale že jsem je nechal pěkně se projít! Ale co mi to, babulky, na zpáteční cestě děláte? Nechtějí bloudit, zuly boty a přebrodily kanál. Zatracená práce, zase žádná radost, ó veliký Elfe, tady je služba opravdu těžká.
Středeční slunce je přímo sálavé, vytáhlo babulky k moři. Vyplacatily se na písku, občas se jdou ovlažit do moře, to jsem zvědavý, jakou schválnůstku jim tady budu moci udělat. Huráááá, povedlo se.
Žlutá si spálila záda a skučí. Červená celý den fotila jako o duši, a když večer fotky stáhla do složky Francie, nejsou tam, taky skučí! Jsem malej, ale šikovnej!
Po hodině hledání je našla ve složce s videem... a já se tak snažil!
Zítra, ve čtvrtek, jedou na ten výlet do kaňonu. Čím já je pozlobím? Červená o půlnoci zalehla a už zase spí, jdu potrápit žlutou, pošlu jí divoké sny. Povedlo se, postel se s ní hýbe jak na moři, spánek nic moc, pěkná lotrovina!
Ráno nezaspaly, svačinky večer nabalené nastrkaly do batohů, hmmmm, nic nezapomněly, škoda. Tak nechám žlutou aspoň hledat hřeben, jinak budu mít po prémiích, až veliký Elf zjistí, že jsou v pohodě.
Červená žlutou bezpečně dovedla na zastávku a jsou tu půl hodiny před odjezdem. Pozorují Poláky a Polandy, s kterými mají strávit den. Někteří přicházejí jen lážo plážo, jak by šli na motýly, jiní s velkým batohem a hůlkami jako červená. A už je tady polský autobus, nastupovat! Projíždějí krásnou provensálskou krajinou. Domečky podle jednoho mustru, většinou okrové, někdy stříknuté jemně do světlounké cihlově červené. Střechy sedlové, taškové a nezbytné okenice. U domků vinice, zahrady a spousta stromů.
Bábušky si mohou oči vykoukat a kochají se a kochají. Žlutá fotí přes okno autobusu. Řidič grupu polsku i čecháčky vyhodil u podhorské vesničky St.Marien a kochání pokračuje. Všichni nakupují suvenýry a pak si je v autobuse navzájem ukazují. Konečně přijíždí autobus k toužebně očekávanému kaňonu Verdon. Nasednou na šlapadla ještě s manželským párem a už mám příležitost babky potrápit, červená si sedla na mokré sedadlo, jupí, teď má zádel celou mokrou! A aby toho nebylo málo, ještě si namočí botu. Jsem malej, ale šikovnej.
Žlutou se mi nedaří napálit, ale já si počkám. Babulky se nemůžou nabažit té krásné přírodní scenérie. Fotí a fotí, červená pořizuje i krátké video. Dvě hodiny utekly, plavidlo vrací a jdou svačit. Červená se zakousne do rajčete a má ho na triku. To je náš chodící jídelníček! Ještě společné foto a dvě hodiny kochání krajinou na zpáteční cestě. Po osprchování a večeři jdou opět lovit signál. Povedlo se, jsou potěšeny, že vyšel už druhý díl Hlášení z Francie a rychle čtou první komentáře.
Pak se přepnou do Chatu. Chopím se příležitosti a zlobím a zlobím. Posílám prázdné komenty a ne jeden, dva, hned několik najednou! Mnu si ručičky, jak jsem jim to zaplavil prázdnými okýnky! Červená mi to utnula přímo před nosem, škoda, to se mi docela líbilo! A teď nazlobím žlutou, chce fotit večerní přístav a vybiju jí baterky, konečně se mi zas něco povedlo. A červené pošlu bolení do kyčlí, ať si klidně myslí, že to má od toho, jak vehementně šlapala na šlapadle. A máš to a teď skuč. A skuč hodně hlasitě, ať veliký Elf slyší, jak tě trápím! Dokulhaly do domečku, prohlížejí si fotky a povídají o životě. Veliký Elfe, takový babský žvásty, to poslouchat nemusím, pro dnešek končím, jdu spinkat.
Ráno raníčko babky vstaly, že venku prší, uhlídaly. A to jsem zařídil já! Ještě by se zase vyvalily na pláž nebo by se dokonce s hůlkami vydaly do nedalekého St. Maxime, nic nebude, tady budete sedět! A jim to nevadí, znova si prohlížejí v počítači své úlovky, předávají si navzájem fotky a já se tak snažím, ale červená se nedá a fotky pěkně hlídá a tentokrát se mi asi nepovede, abych jí obrázky strčil jinam.
Červená usíná skoro všude, natož když je pršavo, tak už zase spí. Žlutá se rozhodla, že půjde sama, že potřebuje ještě nějaké dárečky. Vzala to nejdříve k moři, nafotila si obrovské vlny, jak se tříští o kameny, a pak chtěla do obchůdku. Hurá, je polední pauza, nepochodila! Hned mám radost ze života a třeba se mi ještě poštěstí a ona v městečku mobilhomů zabloudí. Se na to vyprdnu, Elfe, ona si napíchla na plůtek zelený lístek a bezpečně se vrátila. Přestalo pršet a babky už zase štrádujou do přístavu. Za jedno Euro vyšplhaly 95 schodů do věže a očumují přístav seshora. Že bych některou shodil dolů? Ale, Elfe, kdo se má s těma tlustoprdkama natahovat? Asi je nechám na pokoji. Stejně už tady skončily a zvládly i tu nekonečně dlouhou cestu do Čech.
Veliký Elfe, myslím, že jsem ve službě obstál.
