Při vystupování mi opět cizí lidé pomáhají dostat kufr z vlaku. Jsme na nádraží, oba vyděšení a já vyhlížím starého pána. A už přichází. Představujeme se, podáváme si ruku a pak jdeme celou Plzní k jeho autu. Prý nebylo kde zaparkovat. Já s vyděšeným psem, přeplněnou Plzní a za mnou starý pán s mým vrzavým kufrem na kolečkách.
Jedeme za Plzeň do takové větší vesnice, ale je to vlastně vilové městečko. Jedna hezká vilka vedle druhé. U nejkrásnější vilky zastavujeme. Už zahrádka je krásně upravená. Bezbariérový přístup si starý pán dělal sám. Velké kusy plechu překrývají schody. Obcházím ostrý plech a vcházím do té cukrové vilky. Vítá mě příjemná paní asi mého věku, v kolečkovém křesle.Vím od starého pána, že paní má roztroušenou sklerosu už třicet let. Poslední roky už jí ale přestávají sloužit nohy. Je však, jak je vidět, plná života.
Byt je tak čis'tounký, že by se dalo jíst z podlahy. Nikde ani smítko. Pejsek se začíná také seznamovat. Běhá z místnosti do místnosti a všechno očichává. Dělá to velmi dlouho a já trnu, aby si snad nezačal byt značkovat. On se ale za nějakou dobu uklidnil a skočil pánovi na klín, kde se uvelebil. Pán nic neříká, ale já čekám, kdy ho to rozčílí. Raději pejskovi nařídím, aby slezl dolů. Pejsek si tedy skočí do křesla a začne si stlát. Potah, který je na křesle, mu vadí, a tak ho schumlá a shodí. Tak a jedeme domů, říkám si, když křeslo upravuji. Raději se rychle zeptám, kde je ten zmíněný byt pro nás.
Pán mě vede po strmých schodech do patra. Byteček je krásný. Dvě místnosti a sociální zařízení. Opět beze smítka. Začíná mi vrtat hlavou, kdo ten baráček vlastně uklízí. Ano, tady by se mi líbilo. I pejsek se tak tváří. Jdeme zpátky dolů se zeptat, jak můj pobyt bude probíhat a co se ode mne vlastně čeká. Oba manželé tak nějak mlží. Prý to bude vyplývat ze situace. Paní chce být co nejvíce užitečná, a tak jí nemám bránit.
Oběd se přiváží a vidím, že už stojí na okně. Chci ho přinést dovnitř, ale není prý ještě třeba. Jsou zvyklí jíst až později, protože hodně snídají. Já mám sice hlad, ale nedá se nic dělat. V půl druhé se obědy začínají ohřívat. Každý má něco jiného. Mně objedali něco mexického s houskou. Polévky nejím, a tak si pán nalévá a sní všechny polévky sám. Ohřeje si jídlo a naservíruje sobě a paní. Já si tedy ohřívám tu mexickou šlichtu, která nemá nakonec žádnou chuť. Sním půlku s houskou a ostatní si schovávám k večeři.
Smím umýt nádobí za asistence paní, která mi radí, který saponát dnes použít. Každý ze tří talířů utírá skoro půl hodiny. Umyly jsme spolu tedy nádobí a já se ptám, co mám dělat dál. Prý nic. Budou s pánem odpočívat.
No, nebudu je tedy rušit a odcházím s pejskem na procházku.
Pokračování příště
