V našich končinách příroda a nejen příroda dostala velmi na frak. Až do začátku 19 století převládalo zemědělství. Následně se počalo s dolováním hnědého uhlí a začaly vznikat první těžební místa, povrchové i hlubinné doly. Zemědělství upadalo, v dnešní době na našem katastru hospodaří jen několik soukromých subjektů.
Na vytěžených místech a okolí se provádějí rekultivace. Došlo k navršení umělých kopců a vyvýšenin a krajina ožila vzrostlými modřínky, smíšenou výsadbou a spoustou drobných vodních ploch. Je s podivem jak matka příroda dokáže i sama postupně zacelovat těžké rány.
Mladým lidem tento ráz krajiny připadá v uvozovkách normální, protože jiný neznali kolem svých bydlišť. Starší člověk, který se narodil v polovině minulého století, si pamatuje daleko krásnější a půvabnější krajinu v severních Čechách, kdy nebyl tak silně rozvinut průmysl a zejména těžba uhlí. Silnice byly lemovány ovocnými stromy, které se pravidelně silničáři sklízeli. Kolem polních a lesních cest i silnic rostly hrušky, ponejvíce korunky, solanky a koprčky. Cestáři tehdy dokonce ovoce ze stromů sklízeli. I naše rodina si na podzim natrhala tyto výborné plody a maminka je uložila do sklepa. V domě s námi bydlela babička s dědou a mám v živé paměti její starobylou zlacenou mísu, na kterou pokládala koprčky v zimním období a ty ve své zralosti byly tak skvělé, šťavnaté – neznám do dnešní doby ovoce, které by lépe chutnalo.
Odběhla jsem ve vzpomínkách k babičce, vracím se k současnosti. Ano, krajina doznala nepředstavitelných změn, člověk nesmí propadat nostalgii, ale poznávat půvab i v této nové proměně. A tak když doly v určitých částech ukončily rekultivaci, kam předtím kromě zaměstnanců nikdo jiný nesměl vstoupit, začali jsme objevovat půvab okolí. S přítelem a s našimi věrnými psy, na krku foťáky, vyrážíme na procházky a vychutnáváme si hezké chvíle. Většinou nikde ani živáčka člověčího. Potkáváme srnky, nad hlavou nám přelétávají ptáci, v současné době je na výsypkách hodně havranů. Také se zřejmě přemnožila divoká prasata, louky jsou celé rozryté a my vždy s opatrností sondujeme terén, abychom černé zvěři nevběhli do jejího teritoria. Naši psi radostně běhají za každým klackem, který jim hodíme, dostatečně se vyběhají a my s nimi.
Když se vyškrábeme na vrcholek výsypek, otevře se nám pohled na naši vesnici i na okolní osady. Při jasném počasí je vidět Milešovka a také špička hradu Sukoslav. Mimo tyto nádherné přírodní scenérie vidíme jak na dlani také část průmyslovou – a to elektrárnu Ledvice, která prochází ohromnou inovací, vedle sklárny, jež se neustále rozšiřují o nové výrobní haly, rozvodnu a také drážní koleje. Když je inverze a smog, o který není v naší oblasti nouze, vidíme seshora šedivou mlhu, ale to se raději brzy vracíme. Ovšem při slunečném počasí je na výsypkách nádherně, obzvlášť v jarním období, kdy se začínají zelenat modříny, na pokraji cest se objevuje podběl, sem tam kvetou petrklíče a na bývalých zatopených lomech se objevují kačenky. Ve smíšených lesích, kde převažují modřínky, rostou klouzky a dokonce jsme našli i hříbek dutonohý. Loni, i když nebyl rok příznivý na houby, na některých místech jsme našli hodně těchto dutonožek, a tak jsme si nasbírali. Jelikož se jedná o hřiby výrazné vůně i chutě, naložila jsem je do octového nálevu společně s cibulkou i paprikou a chutnají nám. Snad je zase na našich místech najdeme.
S pokorou si uvědomuji v těchto okamžicích velebnost přírody, její sílu přežít a zaskvít se v plné jarní parádě. V zimě na výsypkách fouká studeně a dvojnásobně, půvabné jaro již vystřídalo krásné léto.
A tak vzdávám pokorně hold paní přírodě, která nám ukazuje vždy znovu a znovu své půvaby v každém ročním období a mým přáním je, prožít se svými milými ještě hodně proměnlivých těchto ročních dob!