Včera jsem jeli večer Prahou tramvají č.17. Je to nádhera, vidět mosty, osvětlené panorama Hradčan, Petřín v červáncích, radovat se z magického pohledu.
Naproti nám seděly dvě ženy kolem čtyřicítky. Jejich dialog začal:
"Den začíná a končí tmou. Ráno rychle z postele a honem do práce. Lidi jsou denně tak zblblí, že už ani po ránu nemluví. Každý uzavřený do sebe, někdo vzdychá, jiný si mele na prázdno. Žijeme uspěchaně. V běhu snídáme v práci, nestíháme oběd. Odpoledne honba za potravou a domů. Doma úkoly s dětmi, večer únava a ani nikam nejdem. Není na nic čas. Neumíme se bavit ani odpočívat, mám pocit, že neumíme žít".
V tu chvíli jsme se naklonili k sobě a pravili, ale my umíme žít. Radujeme se z každého rána, a těšíme se každý den, co zažijeme. Chodíme rádi ještě pracovat, velmi nás to naplňuje, věnujeme se vnoučatům, a pociťujeme, jak čas rychle utíká. Čas zastavit nejde, a proto užíváme, jak se dá.
Tato moje úvaha vyplynula z onoho dialogu, a tak si říkám, důležité JE UMĚT ŽÍT. Miluj mne málo, ale miluj mne dlouho.
Je neděle, a tak si ji užijeme a všem přejeme také hezkou podzimní neděli. Podzim života je krásný! Přejeme veselou mysl a v životě samé dobré náhody.
