Nevečeříme spolu, máme
špatné stravovací návyky

Průzkum je průzkum a realita je jiná.Pokud lidé žijí tzv. singl těžko si zvykají na nějaké společné večeře.

Sedáváme u stolu a je nás víc vždy o weekendu, u obědů a večeří. Nejsme zvyklí se na noc nacpávat, ale pomalu jíst a pak diskutovat. Večeře většinou končíme salátem. Dnes už má vnoučata prostírají sama stůl a baví je, aby to bylo vždy hezké prostřeno. Bez snídaně bych z domu neodešla, snídaně je základ. Když muž se ženou snídá, je to nejhezčí. V době večeře nás TV nezajímá. Ale doba se bohužel mění.

Nejlepší je krajová kuchyně a maso jen jedenkrát týdně, vymýšlelo se jídlo ze zeleniny a zpracovaly se domácí produkty, vše se čerstvé uvařilo. Ale když z masa se tak jednoduše vaří! Dost jsme o to dbali, k večeři domů, což se našim dětem ve všední dny nedaří.

Když ono je to se stravováním často jako s náboženstvím. Nevíme proč, ale vždycky to tak bylo, tak proč by to mělo být jinak. Kdo o stravování opravdu něco ví, nemá potřebu trvat na žádných bludech, a to ani tradičních, ani moderních. Obojími se to v našem vztahu k jídlu hemží. Nezajímá nás fyziologie, natož individuální potřeby strávníků. Když k tomu přičteme různé pracovní zatížení členů rodiny, tak je jasné, že máme ve stravování pěkný zmatek. A to bychom měli ještě respektovat skutečnost, že trávení je hlavně chemický proces, a tam se dopouštějí pěkných ptákovin i chemici. Dříve nebo později každý přijde na to, co mu dělá dobře a co mu škodí. Není nic snadnějšího, než se tomu přizpůsobit. Ale to my nemůžeme, protože ... A tam si každý může doplnit to svoje.

"Typickým rysem českých strávníků je dojídaní zbytků. K jídlu od oběda se denně vrátí pětina členů domácnosti." A co jiného udělat s jídlem, které zbyde? Vyhodit?