Za komunistické totality byl filozof, pedagog a komeniolog Radim Palouš jedním z mnoha lidí, kteří byli za své občanské postoje perzekvováni. Stal se signatářem Charty 77 i jejím mluvčím, na dlouhou dobu musel opustit pedagogickou práci. Živil se pak jako topič nebo soustružník. Po sametové revoluci se na čtyři roky stal rektorem Univerzity Karlovy (UK) a podílel se na její obnově. Profesor Palouš zemřel ve čtvrtek ve věku 90 let.
Do čela nejstaršího českého vysokého učení byl Palouš jmenován prezidentem Václavem Havlem v lednu 1990. O rok později byl ve funkci rektora UK potvrzen, tentokrát už na tříleté období. Palouš se podílel na reformě vysokého školství a na navázání mezinárodních kontaktů školy. Cestoval a přednášel po celém světě, získal čestné doktoráty na univerzitách. V únoru 1994 jej ve funkci vystřídal Karel Malý, Palouš byl posléze emeritním rektorem UK.
Narodil se 6. listopadu 1924 v Praze v rodině novináře. V květnu 1945 se aktivně účastnil protifašistického povstání. Vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově, kde byl žákem profesora Jana Patočky. Po obhajobě práce na téma Masarykovo filosofické mládí byl Paloušovi v roce 1948 udělen doktorát. Absolvoval rovněž studia chemie na Vysoké škole pedagogické a stal se učitelem. Zabýval se dílem Jana Amose Komenského a moderní vyučovací technikou.
V 50. letech a v období po sovětské vojenské okupaci v roce 1968 byl Palouš za své politické přesvědčení pronásledován a postihován. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77, v období 1982 až 1983 byl jejím mluvčím. Palouš se podílel na samizdatové ediční činnosti (například Nové cesty myšlení), pořádal bytové semináře, spoluzaložil Československý helsinský výbor a Hnutí za občanskou svobodu. V listopadu 1989 také spoluzakládal Občanské fórum.
Palouš napsal stovky vědeckých prací a článků z filozofie, pedagogiky, filozofie výchovy a obecné didaktiky. Publikoval v Česku i v zahraničí. Mezi jeho díla patří Komenského Boží svět (1992), Rokování o roku (1994), Totalismus a holismus (1996), Světověk a Časování (2000), Ars Docendi (2004), O globalizaci (2005) či Heretická škola (2008).
Za svoji práci získal Palouš řadu ocenění, například Cenu ČSAV (1990) nebo Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva (1997).
Palouš byl 65 let ženatý, s manželkou Annou se jim narodili dva synové - Martin, chartista, pedagog, diplomat a bývalý velvyslanec v USA, a Jan, který je astrofyzikem.