Není moře jako moře

Není moře jako moře

11. 7. 2012

Listovala jsem katalogem jedné cestovní kanceláře a všude viděla titulky: Jedeme k moři. Dovolená u moře. Moře je tu prezentováno vlastně jako obecný pojem, jako charakter krajiny, jako typ dovolené. Stejně tak říkáme, že jsme byli na horách nebo že trávíme léto na venkově. Bez jakéhokoliv bližšího pojmenování.

Pro mě ale není moře jako moře. A nemám na mysli žádné mořeplavecké či vědecko-výzkumné výpravy. Jsem jen turistka. Ano, mám ráda moře jako takové, tu „velkou louži“ s přílivem a odlivem, s tichým šploucháním i divokým hukotem. Přesto však každé, které jsem měla možnost vidět, u kterého jsem stála, na mě působilo velmi osobitě a nikdy na něj nezapomenu. Snad proto, že každé bylo spjato s nějakým zážitkem, náladou, úryvkem života.

Tehdy východoněmecký Balt, moje první, „dívčí“ moře. Uměl být chladný a dost nepřístupný. Jako kdyby si podřídil krajinu kolem sebe a nedal jí mnoho příležitostí k životu. Strohý písek, neustále rozmetaný větrem, chudá vegetace. Ale byl pro mě první. Když jsme jako studentky přijely na letní brigádu na Rujanu, zeptal se nás tamní vedoucí, jestli chceme vidět moře. Po cestě jsme z něj viděly zatím jen malou loužičku při přejezdu hráze mezi pevninou a ostrovem. Vedl nás borovým hájkem, který by mohl být klidně u nás v jižních Čechách. Jen pěšiny byly plné písku. A pak jsme stály na kraji lesa, ale místo louky byla před námi do daleka se táhnoucí pláž, která se dost prudce svažovala k moři. Zuly jsme boty a utíkaly až k vodě. Následovalo testování, je moře studené, je opravdu slané? Záhy jsme už byly ve vodě, chlad nechlad, skákaly jsme přes vlny a potápěly se. Byl to živel, který si dokonale rozuměl s naší mladou nespoutaností.

A pak Černé moře v subtropické Gagře v Abcházii. Moje první dovolená v zahraničí. Přiletěli jsme do Soči s několikahodinovým zpožděním uprostřed noci. Do Gagry, vzdálené přes 100 kilometrů, nás vezli neproniknutelnou tmou. Jen množství omamných vůní při výstupu u sanatoria dávalo tušit, že jsme v exotické krajině. Když jsem časně ráno vyšla na balkón, uviděla jsem ho. Naše sanatorium bylo v kopci, pod námi se bělaly stavby jak z doby carského Ruska, všude byly parky a promenády. A zcela dole moře. Nádherné, probouzející se teprve ze snu. Moře během dne měnilo barvy od temně fialové přes zelenou až po bělavě modrou, podle toho, jak postupovalo slunce. Tady se mi zdálo, že je to moudrý vládce, pod jehož ochranou vše kvete a žije v symbióze. To stejné moře mi ale ukázalo i svou přísnou tvář. To, když jsem přestala respektovat jeho sílu a moc. Byli jsme v Soči a počasí se zkazilo. K pobřeží se valily obrovské vlny a na plážích byl zákaz koupání. Pro nás suchozemce to znamenalo ztracený den, a když nás plavčík hnal od vody, odjeli jsme taxíkem na opuštěné místo za město. Dva silní muži a já. Bylo to místo pro Divoký Západ a ne Sovětský svaz. Jeskyně se zbytky ohniště a ohlodanými kostmi. Několik místních trampů. Vlny se s jekotem zdvíhaly do obrovských výšek a tříštily se o umělou zeď, nad níž vedla trať. Když uviděli místní „vlčáci“ mou tehdy hodně útlou postavu, jak kráčí k vodě, ztichli. Hned první vlna mě srazila s nečekanou silou a válela mě v klubku tak, že jsem nepoznala, kde je dno a kde hladina. Vynořila jsem se, ale už mě dostihla druhá a tiskla mě
v neúprosném sevření. Nevím, kdo mi pomohl. Anděl strážný, pud sebezáchovy? Od té doby moře respektuji a jdu s ním vždy jen „na dohodu“.

Bylo ještě daleko víc moří, průzračný Pacifik na východě Austrálie s temně červenými plážemi, kde se podzim rovnal našemu létu, ale koupala jsem se jen já, majestátný Atlantik na západě evropského kontinentu, pamatující invazi Spojenců v Normandii,  noční hučící kanál La Manche, který se mnou sdílel konec mé lásky s Angličanem, a „mé řecké“ Egejské moře, které jsem zdravila postupně z několika ostrovů větou: Tak už jsem zase tady.

Pokaždé, když odněkud odjíždím, jdu se rozloučit s tamním mořem, a ať je jakékoliv, vždycky mi na mysli vytane kousíček stejnojmenné básně od Puškina, kterou jsme si kdysi četli na střední škole a která v překladu začínala: Buď sbohem, živle nespoutaný, teď naposledy přede mnou….hm, a už si to nepamatuji. Tak doufám, že raději zase někde na shledanou, moře!

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Láska i respekt k moři v hezky napsaném článku.
Zuzana Pivcová
Ano, se vším souhlasím. A taky je nezaměnitelný zvuk přílivu. Zvlášť při zavřených očích to je ukolébavka. Jednou jsem takhle díky nahrávce "Hlasy moře" prospala pobyt v solné jeskyni. Ale to asi byl ten nejsprávnější účinek.
Hana Práglová
Zuzko,při tvém příspěvku jsem si zavzpomínala.Také byl mým prvním mořem Balt. V Polsku. Byla jsem tam u kamarádky a bylo to nádherné.Pár jiných moří jsem viděla též.Ale stejně nejvíc vzpomínám na to první setkání.Je to asi jako první laska.
Hana Šimková
Zuzanko máte pravdu, každé moře je jiné. Mně se opravdu nejvíce líbilo moře, které jsem viděla v té Francii. Zachranovalo mně před úplným zhroucením.Moc jsem ho ale neužila. Mám ráda vůni moře, ta je nezamněnitelná s ničím.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?