Mé vyznání milované Praze

V Praze pod Vyšehradem jsem se narodil a žil jsem tam 33 let, než jsem se přiženil jinam. Proto se tam vždy rád vracím, a také pozoruji různé změny v architektuře města. Mrakodrapy na Pankráci a nyní Žižkovská věž, která je vyšší než nyní ta menší Petřínská z roku 1891. Hezké vyznání krásnému městu. Když se nad tím zamýšlím, tak čeští imigranti v Austrálii, USA nebo jinde ve světě na tom byli podobně jako utečenci ze Sýrie, ale nebylo jich tolik a nevybírali si tolik mezi zeměmi, kde jim byly ochotné poskytnout nový domov. Mám příbuzného, který byl hlavním inženýrem ve Švýcarsku, ale na důchod se vrátil do Čech, protože se tam i po 30-ti letech cítil jako cizinec. Přitom každý 6-tý občan Švýcarska se narodil jinde - než v této zemi. To je imigrační politika pro obnovu genů. Ale všechno má své meze a záplavy lidí ze Sýrie už nechce Švýcarsko, Německo ani Rakousko.

Krásné vyznání, ano, Praha je i má láska.

Pocházím z Prahy - žila jsem tu do 23 let, pak mne život odvál do různých oblastí. Občas jsem se opět do Prahy vracela, vrátila - zaznamenávala i změny k lepšímu. Nyní "na stará kolena" žiji poblíž Prahy a jsem ráda, že ještě zvládám - za 30 min. MHD - v krásné Praze zase být.

Praha si takové hezké vyznání určitě zaslouží. Také jsem měla vždycky radost, když jsem provázela někoho z ciziny, kdo tu byl poprvé v životě a jen s úžasem zíral na všechnu tu krásu. Dokonce i mladí lidé, kteří už pár cizích měst viděli. A podobně jsem zažila i případ, kdy starý pán českého původu opouštěl Prahu s vědomím, že tu byl naposled. Přišlo mi to líto i u Waldemara Matušky, když jeho žena řekla, že už je pro něj další cestování sem příliš náročné.