Fanouš Hovorka prožil velkou část života v uniformě. Nenašel v tomto způsobu oblékání žádného zalíbení. Vázanka jej škrtila, odmítal nosit čepici. Do uniformy jej oblékli už na vojně. Po celou dobu základní vojenské služby byl prost jakýchkoliv odznaků. Neměl ani Fučíkův odznak, natož odznak Vzorný voják. Nějakým neznámým způsobem však dosáhl hodnosti desátníka.
Jeho ignorance všeho vojenského dosáhla vrcholu na nádraží v novém Bohumíně. Vracel se jako obvykle z Místní lidové knihovny. Směřoval do ubikací v takzvaném Šunychlu. Jakmile míjel východ z nádraží, ozvalo se: "Stát! Soudruhu desátníku, to se mi jen zdá!“ Fanouš totiž šel v rozhalence s rozepnutou blůzou. Za opaskem měl lodičku. Přes rameno nesl tašku na plynovou masku s knihami. Obě ruce měl zabořeny pochopitelně v kapsách. Ten hlas patřil generálovi železničního vojska, který právě přijel do Bohumína na kontrolu s celou suitou. Odehrála se scéna jako ve Švejkovi. Generál řval, lidé se zastavovali. Akorát se v těchto zeměpisných šířkách nemohl ozvat hlas ženy z lidu s poznámkou: "Zase tady nějakýho vojáčka sekýrujou!“
Generál v sobě nezapřel vojáka. Podíval se na náramkové hodinky a prohlásil: "Je deset hodin. V deset čtyřicet pět se mi budete hlásit u útvaru. Budete oholen a řádně upraven.Odchod!“ Fanouš zmizel mezi zástavbou. Řekl si: "Tůdle, generál má jistě jiné starosti. Nemohl mne minout, to by se shodil. Ale kašlu na něj!“ A tak se také stalo.
Posléze nastalo v životě železničáře dlouhé údobí pobytu v uniformě Modré armády. Zprvu Fanouš nosil zlaté nárameníky podle sovětského vzoru. Jakmile se ale hodnostní označení přeneslo na límec, nebyla to už taková paráda. Ani v tomto případě služebník nenosil čepici a vázanka jej škrtila. Dále nenosil žádné odznaky, a že jich bylo. Tři odznaky Brigády socialistické práce, jeden odznak Jezdím bez nehod, tři medaile za odsloužené roky. Nutno zdůraznit, že odznaky na uniformě nenosil žádný železničář, na rozdíl od různých hodnostářů Svazu dobrovolných hasičů!
Jakés takés uniformě se nevyhnul Fanouš ani jako důchodce. Přijali jej u soukromé agentury. Odmítl černý overal a kanady. Taktéž vrátil baseballovou kšiltovku s poznámkou, že není žádný šašek. Přijal jenom černé číšnické tesilky a černou vestu. Když posléze nastoupil jako ostraha v prodejně drahé kosmetiky, uniformu odmítl zcela. V černé vestě zažil příhodu, po které ji zcela odložil. Jakmile po ulici procházel kolem dav svatých odpůrců potratů s megafonem a křížem, vystoupil hlídač a začal si ťukat na čelo. Zdravé jádro si jej v náboženském rozpoložení nepovšimlo. Akorát se vynořil malý človíček a křičel:,, Jsme možná blázni, ale nejsme pochopové policejního státu jako vy!“ Byl sice polichocen, že připomínal policistu, ale tento druh uniformy zavrhnul.
Hlídač Fanouš Hovorka začal své oblečení flákat. Ponechal si černé číšnické tesilky. Oblékl si však modrou železničářskou vestu, ze které odpáral logo. Aktivoval čtyři bílé železničářské košile, které pak neustále obměňoval. V prodejně je klimatizace, takže lze sloužit v těch čtyřech železničářských košilích. Po čase vyměnil modrou vestu za šedou, zakoupenou za dvě stovky u Vietnamců. Poslední léta postává v prodejně velký chlap v černých kalhotách. Má šedivou vestu a bílou košili s krátkým rukávem. Na prsou mu klimbá visačka s fotografií a číslem 213. Při troše dobré vůle by se dal jeho úbor prohlásit za uniformu.
Přece jenom nastala změna. Fanouš žije sám a je žena v domácnosti. Tuhle sobotu vhodil čtyři bílé služební košile současně s jiným prádlem do pračky značky ROMO. A pak se to stalo. Nosem zavadil o froté ručník oranžové barvy, značně použitý. Bezmyšlenkovitě jej přidal do pračky. Jaké bylo jeho překvapení, když se z jeho bílých košil staly košile žluté!
Nakonec si řekl: "Žádná křeč. Moje uniforma se změní. Místo bílých košil se objeví košile žluté. Proč by nové uniformy měli mít akorát policajti?“
