Broňa

Broňa

29. 8. 2015

Psal se rok 1950, v nejkrásnějším měsíci roku v květnu se narodila holčička, říkejme jí třeba Broňa. Po těžkém, několik vysilujících hodin trvajícím porodu, se porodní bába při pohledu na dítě pokřižovala. Pak dítě podala matce a ta začala kvílet a naříkat. To bylo přivítání malé Broni na tento boží svět.

Dítě bylo uplakané a věčně hladové. Matka se snažila, seč mohla, ale jak se na malou Broňu podívala, měla vždy plné oči slzí. Otec to měl zdánlivě jednodušší. Když zjistil, že jeho prvorozená dcera má rozštěp rtu, přestal se o ni zajímat. Jako by nebyla. Do roka do rodiny přibylo další dítě. Jiříček, kluk jako buk, rtíky jak od řezbáře. Pyšný otec ho řádně zapil.

Děti rostly, Broňa byla hubeňoučké, zakřiknuté děvčátko. Zato Jiříka bylo všude plno, přestože byl o rok mladší, sestřičku přerostl. Rodiče ho milovali a opatrovali, Broňu – no řekněme – trpěli. Ne, nikdy neměla hlad, ani ji nebili, ale nikdy nepocítila jejich polaskání, pohlazení, nikdy se na ni s úsměvem nepodíval otec ani matka.

Oba sourozenci začali chodit do školy, do stejné třídy, protože Broňa měla jeden rok odklad. Díky své vadě velmi špatně mluvila. Často vydávala pouze jakési zvuky, kterým nebylo rozumět, a pak se vztekala a vztekala. Děti ji odstrkovaly, nechtěly ji meze sebe. Byly kruté, tak, jak jen děti umějí být. Ale postupně si na ni zvykly, a i když se s ní nijak zvlášť nekamarádily, neubližovaly ji.

Jednou, bylo to asi v páté třídě, přiběhla Broňa domů ze školy dříve než bratr, který se rád toulal s kamarády. Chtěla mámě rychle říct, že do vesnice přijel kolotoč, ale nemohla se samým rozrušením vyslovit. Máma se nazlobila a vystrčila ji z maličké kuchyně do předsíně. Holka pitomá.

Broňa se uzavírala čím dál víc do sebe, byla tichá, ponořená do svého světa. Jen občas vybuchla zlostí a nenávistí. Cítila křivdu z chování rodičů i dětí, jen pan učitel, ten byl k ní laskavý. Děti od kolotoče začaly chodit do školy. Do třídy, kam chodila Broňa s Jirkou, začal chodit jeden kolotočářský synek. Všechny holky byly poblázněné, ten kluk od kolotoče byl totiž fakt frajer a světák. Rád se předváděl a vyprávěl dětem, kde už všude byl a co zažil, děti bez dechu poslouchaly jeho vyprávění a on se tak trochu chvástal a vytahoval. Broňa z poslední lavice u okna hltala každé slovo, které se k ní prodralo z klubka dětí. Jednou se na toho kluka zahleděla a on ten její upřený pohled vycítil, pomalu k ní stočil zrak, nevěřícně na ni zíral a pak zařval na celou třídu „Jé zaječí pysk!“ Větší ponížení Broňa do té chvíle snad nezažila a že jich bylo. Nejdříve zůstala sedět jako přikovaná, ale když se děti přidaly, řehtaly se a pokřikovaly na ni tu hnusnou přezdívku, utekla.

Utíkala po cestě vedoucí k lesu, nemohla popadnout dech, spadla, vstala a znovu upadla. Kolena si odřela do krve. Utíkala. Rodiče, zvyklí na její osamocené toulky, ji začali hledat až druhý den ráno. Našli ji schoulenou na starém posedu, špinavou, s rozbitými koleny a v potrhaných zmáčených šatech od noční rosy. A to ji poprvé vzal otec do náruče a nesl ji celou cestu až domů. Stařenka, co u nich bydlela na vejminku, jí pak domlouvala. A Broňa se jí ptala „proč zrovna já“? Na to jí nikdo tehdy nedokázal odpovědět, a tak stařenka jen pokývala hlavou pravíc „toho, jenž Pánbůh miluje, křížkem navštěvuje“.

Roky utíkaly a z děvčátka se stala slečna. Tehdy se ještě operace rozštěpu běžně neprováděla, a tak její obličej byl poznamenaný, ale horší bylo, že poznamenaná byla i její dospívající duše. Neměla ráda lidi, někteří na ni nepokrytě civěli, ale více bolelo, když v rozpacích a s ošklivostí odvraceli pohled. Blížil se konec školní docházky a Broňa se měla rozhodnout, čím se bude v životě živit. Neměla žádnou představu, žádný sen ani ctižádost. Pořád to bylo ještě to malé zakřiknuté a nešťastné děvčátko. Tak za ni rozhodli, že se vyučí fotografkou. Povolání, jenž bylo považováno za lehké a vhodné pro postižené. Bylo jí to jedno? Ne, nebylo, od začátku to povolání nenáviděla. A když dostala po vyučení své první místo, bylo to pro ni jako procházet denně uličkou hanby. Do ateliéru se lidé trousili po celý den. Tehdy to tak bylo, protože doma měl fotoaparát jen málokdo. Cinknutí zvonku nad dveřmi bylo pro Broňu jako šťouchanec do zad. Mnohdy nedokázala ani odpovědět na pozdrav, zajíkala se a koktala. A tak jako dřív někteří na ni nepokrytě civěli a jiní pohled odvraceli.

A tak svůj život prožila za pultem a denně se potkávala s lidmi. Zajíkavě jim říkala, jak se mají tvářit, sklonit hlavu k rameni, narovnat se v zádech. Musela mluvit a nemluvila ráda. Svou práci nenáviděla, ale v té době musel být každý někde zaměstnaný. Proč si nehledala nějaké jiné místo? Protože se bála a věděla, že nedokáže, při nějakém jednání na neznámé půdě s cizími lidmi, vyslovit ani pár jednoduchých slov, natož dát dohromady několik kloudných vět.

Její utrpení v ateliéru skončilo dnem odchodu do důchodu. Od té doby jsem ji už nikdy neviděla, ukryla své trápení v domku na samotě v malé vesničce někde tam u nás...


Můj příběh povídka
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Pani Helenko, nemůžete jejich situaci, kterou jsem ani já nijak dopodrobna neznala, posuzovat z dnešního hlediska. Možná to brali jako trest boží, co já vím. V pohraničí, kde je všude daleko a peněz určitě bylo málo, byla situace jiná než dnes. Je zajímavé, že jste si dala práci a vyhledala ty informace o kterých píšete, ale oni tenkrát takovou možnost neměli. Pani Jiřino, těžko soudit, proč to bylo jak to bylo.
Helenka Vambleki
Smutný příběh a nevěřím, že se to v roce 1950 neoperovalo. Jen rodiče nebo dětský lékař něco zapinkali. První doložený písemný nález rozštěpové vady obličeje je popis neoperovaného rozštěpu rtu ve známém Smithově papyru, který pochází z 1. století př. n. l. Mlhavé zprávy vypovídající o léčbě rozštěpu rtu nacházíme u Celsa (030). Operaci rtu popisuje Franco (1556). V roce 1827 byl proveden první plastický chirurgický zákrok v Americe. Jednalo se o úpravu rozštěpu patra. První detailní popis uzavření rozštěpu patra uveřejňuje roku 1817 Carl von Graefe. Fyziologická funkce se dostává do popředí pracemi Passavantovými (1862). Historie současných modifikací operací patra se odvíjí od roku 1926.
Jiřina Benešová
Smutný příběh. Nevěřím ale, že se nedalo nic dělat. rodiče té dívky asi o nápravu postižení neměli zájem. Znala jsem hocha z vedlejší vesnice s rozštěpem - narozený v roce 1943 a ten byl v patnácti letech operován. Potom měl horní ret poněkud nepravidelný ale jinak z něho byl později docela hezký mladý muž.
Jarmila Komberec Jakubcová
velmi silný příběh a také i smutný
Alena Tollarová
Olinko, to rčení, to je akorát taková berlička pro nešťastníky. Příběh je smutný, ale stejně smutný je pravý opak. Totiž když se rodiče upnou a všechno dělají jen pro to postižené dítě a zdravý sourozenec, to je zkrátka normálka, že všechno zvládá...
Olga Štolbová
Smutné a, bohužel, pravdivé. Občas i my můžeme pomoci, jen se dívat kolem sebe...***** "Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje."- Nevěřím
Elena Valeriánová
Děkuji všem za sdílení tohoto příběhu a redakci za krásnou fotografii k tomuto článku.
Eva Balúchová
Musím se přidat k ostatním,moc smutný příběh.Děti jsou opravdu kruté,vidím to ve svém okolí.Ale pro rodiče není omluva.
Dagmar Bartušková
Velice smutný příběh, strašný život, slovo rodič raději nevyslovovat!
Zuzana Pivcová
Asi daleko horší než úsměšky ze strany cizích je neláska vlastní rodiny. Je zvláštní, jak to někteří rodiče dokážou, preferovat jedno dítě před druhým, a nemusí to být ani v případě nějaké tělesné vady. A když už takový postižený človíček přijme mínění druhých a uzavře se do sebe, je to hodně, hodně smutné. Ano, jediná duše by snad pomohla...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.