A jéje, je tu problém! Obrazovka televizoru zrní a zrní. Občas se smiluje a obraz naskočí, po pár dnech už se neobtěžuje a zrní trvale. Nu což, po 12 letech je přístroj zralý na odvoz do Respona. To je ta jednodušší část akce.
Druhá - koupě nového televizoru - je pro většinu populace v dnešní době taktéž procedurou jednoduchou, neboť obchody přeplněné zbožím skýtají bohatou nabídku nových přístrojů; stačí vzít potřebnou finanční hotovost či platební kartu, jít, vybrat, zaplatit. Existují však jedinci, mezi něž bezesporu náležím i já, kteří z takovéto jednoduché záležitosti dokáží vytvořit kovbojku.
Problém první - hotovost. Nutno počkat na roční vyúčtování tepla, což představuje měsíční prodlevu.
Musím se přiznat, že abstinenční příznaky televizního maniaka jsem nikterak nepříznivě nepocítila. Právě naopak. Kde se vzala tu se vzala spousta volného času, který bylo možno využít ke čtení knih. Jako bych se vrátila do dětských let, kdy jsem knihy přímo hltala.
Problém druhý - výběr nového televizoru - se ukázal býti velice složitým. Zaujal mě jeden přístroj z letáku. Spousta funkcí, cena přijatelná. Rozvažuji, zda provést nákup v místní kamenné prodejně, či v její pobočce internetové. Vítězí druhý způsob. Přesunu přístroj do košíku, když vtom na mě jukne dotaz, zda jsem zaregistrovaná. Nejsem. Poslušně se zaregistruji, počkám na potvrzení registrace a objednávku znovu vyplním. V košíku se objeví kusy dva. Znejistím natolik, že mě ani nenapadne objednávku zrušit a udělat novou. Pošlu e-mailem dotaz, zda mám či nemám objednáno. Po dvou dnech marného čekání na odpověď se naštvu a kontakt s prodejnou přeruším.
Mezitím připutoval jiný leták s televizorem větších rozměrů. Možná větší bude lepší. Alespoň syn se mi to snaží na dálku vsugerovat. Vydám se tedy v sobotu do příslušné konkurenční prodejny televizor zakoupit. Není to dobrý nápad. Mám pocit, že jsem se ocitla v pekle, nebo spíše ve psím útulku. Ze tří stran obklopena zářícími obrazovkami, některými i značných rozměrů, bojuji s fóbií ze psů, neboť ze všech štěkají dvě příšerně zubaté obludy. Na velkou obrazovku mě z toho přešla chuť. Psi v nadživotní velikosti? Nikdy!
Zaujal mě jeden přístroj velikosti střední, který nebyl zapnutý; proto jsem se obrátila na mladého, sympatického prodavače se žádostí o předvedení. Byl velmi ochotný: "Ten bych vám nedoporučoval, je sice levný, ale nekvalitní." Rozhlédnu se a vytipuji dva jiné. "Ten si neberte, bude mít rozostřený obraz. Ten vedlejší bych vám také nedoporučoval. Proto a proto... Doporučil bych vám tento," ukazuje na jiný televizor. "Byl bych ochoten nabídnout vám i docela zajímavou slevu."
Hoch působí důvěryhodně a já mám těch zářících obrazovek tak akorát dost. Nechám se přesvědčit, že jedině tento a žádný jiný přístroj je pro mě nejvhodnější. Zaplatím u pokladny požadovanou sumu, domluvím dodání do domu na pondělí, navzájem si s prodavačem poděkujeme za vzornou spolupráci a já spokojeně odcházím.
Doma pošlu přes skype synovi zprávu: "Úkol splněn, televizor zakoupen!" Syn zkontroluje na internetu typ přístroje a zavelí: "Transakci zruš, je to starý typ, ležák, nemá Full HD, nechala ses napálit!" Uznávám, má pravdu. Z těch štěkajících psích mord jsem byla natolik vyvedená z míry, až jsem ztratila schopnost rozumného uvažování a prakticky jsem koupila zajíce v pytli.
V neděli ráno se vydávám vyřídit tu nepříjemnou záležitost. "Můj" prodavač je zaneprázdněn reklamací robota, takže jednám s paní pokladní.
"Včera jsem u vás zakoupila televizor. Chci koupi zrušit a prosím o vrácení peněz." Pokladní se zatváří nepřívětivě. "To nejde. Peníze vrátit nelze. Musíte si vybrat jiný televizor." Stojím si na svém, vím, že do 14 dnů mohu od smlouvy odstoupit bez udání důvodu a na vrácení peněz mám nárok. Pokladní to také nevzdává. "Je to moc peněz. přijďte v pondělí, až tu bude pan vedoucí."
"V pondělí by mohlo být pozdě, zboží by bylo dodáno," namítám. Pokladní volá na pomoc kolegu. "Proč si nechcete vybrat jinou značku?" ptá se kolega. Vidím, že musím přitvrdit. Skloním hlavu a smutně vydechnu: "Nemůžu, syn mi strašlivě vynadal." Následovala chvilka trapného ticha. Najednou to šlo. Pokladní beze slova odpočítala peníze, já podepsala stvrzenku o jejich převzetí. "Promiň, synáčku, že jsem z tebe udělala tyrana vlastní matičky!" omlouvám se vduchu synovi.
Ale co teď? Jsem opět na začátku. Sedím u počítače a pátrám po internetových obchodech. jeden přístroj se mi líbí, vlastně se mi líbil už dříve, ale je dražší, než jsem si původně představovala. Ať hledám jak hledám, lepší nenacházím. Je bílý, elegantní, dobře zapadne do interiéru. Kromě toho je energeticky nenáročný, má i výborné hodnocení od zákazníků. Líbí se mi moc. Jsem rozhodnutá. Nechci riskovat další konzultaci se synem, proto volím taktiku mrtvého brouka. Tentokrát zvládnu nákup v internetovém obchodě na jedničku. Ze samé radosti jsem si ani nevšimla, že je HD, ale není Full. Nu což. Já také nejsem dokonalá.
Televizor zaujal čestné místo v mém obývacím pokoji a já jsem konečně spokojená. Opět jedu ve vyjetých kolejích. Civím na obrazovku a plýtvám drahocenným časem, knihu beru do ruky až o půlnoci. Zvyk je železná košile. Nebo - komu není rady, tomu není pomoci? Nejspíš platí oboje.
