Na vyhřátou louku blankytných snů,
kam k večeru ovečky bílé sukně kladou,
přišel jsem bosý, já tulák letních dnů
a chvíli tiše stál jak topol za zahradou,
s tělem do výšek svlečeným
pro lásku očí Večernice.
Prosím ji: má milá prodej mi kousek srdce svého,
tak jako světlo své prodáváš do noci,
ať nebloudím a chrání mě od všeho zlého,
a pomáhá i tam, kde už není pomoci.
Snesla se ke mně a lahodně mi říká,
že se jí líbím však srdce nemá na prodej,
vždyť ten kdo srdce prodá pak o samotě vzlyká,
když milovat chce a objímá ho beznaděj.
Může mi však srdce dát za trochu lásky,
jež pravdou bude hořet jako svíce.
Na vyhřáté louce blankytných snů,
kam k večeru ovečky bílé sukně kladou,
ležel jsem já bosý tulák
a hořel pravdou pro oči Večernice.
