Vydal jsem se k zubní lékařce na pražskou periférii. Byla ve mně malá dušička, bál jsem se. Dopřál jsem si v bufetu před poliklinikou obložený chlebíček, potom si dal cigaretu pro zlepšení nálady.
Náhle začalo bolestí řvát dítě na vedlejší nefrologii. Aby nezůstalo při jednom nářku děcka, z další budovy řvalo bolestí další dítě. Snad to ožil doktor Mengelle a prováděl vivisekce. Znervóznil jsem a raději vyjel výtahem do stomatologické čekárny mé lékařky. V její ordinaci dlouho kvílelo bolestí třetí dítě. Musel jsem poodstoupit, abych to neslyšel. Hrůzou se mi začaly potit ruce. Po chvilce vyšel malý kluk s matkou. Trhaly mu přebytečné zuby, prý po silné anestézi. Za můj dlouhý život jsem tolik nářků ve zdravotnictví, v tak krátké chvilce nezažil!
Rychle došlo i na mě. Také jsem vykřikl bolestí, ale jenom třikrát. Nedosáhl jsem řvavosti předchozího pacienta. Pak už mě vůbec nic nebolelo. Vyšel jsem před budovu a dal si doporučenou zmrzlinu.
Loudal jsem se k autobusu a cestou si koupil dobrý a levný koláč. Prodavače jsem musel probudit, v pracovní době - na pracovišti spal. Rozpovídal se o hrůze své pracovní náplně a pracovní doby. Vstává ráno ve 3.15, v 5.30 už musí mít zboží vystavené a připravené k prodeji. Bere za to o hodně méně než je má malá penze. Aspoň při tom prý nemusí přemýšlet.
Už mi jel autobus, a tak jsem s ním jel k "Žižkaberku“. Kolem ještě loni nádherné a plodné zahrádkářské kolonie. Ta už byla letos srovnána se zemí, bude se na ní stavět, určitě zase něco úplně zbytečného.
Doma jsem už jen s úsměvem vzpomínal na dnešní drsné zážitky.
