Toužila jsem navštívit Ukrajinu, a tak jsme se dle svých možností vydali v květnu 2010 na Ukrajinu. Využili jsme služeb cestovní kanceláře, která pořádá každoročně týdenní zájezdy na Zakarpatskou Rus.
Byla půlnoc 8. května a my čekali na vlakovém nádraží v Ostravě na příjezd minibusu. Před námi byla cesta na Ukrajinu. Přijel minibus a v něm pět mladých lidí, tak kolem třiceti. Náš řidič, průvodce a chatař v jedné osobě – Honza – byl v jejich věku. My dva jsme jim klidně mohli dělat rodiče, dělilo nás tak nějak plus minus třicet let. Byla to parta mladých lidí, kteří spolu jezdí už nějaký ten čas a hlavně spolu vypili již nemálo lahvinek. Jak mezi ně zapadneme – máme už svůj věk a alkohol není zrovna naše gusto.
Slovensko jsme projeli bez problémů, i když za hustého deště. V šest hodin ráno jsme byli na hranicích, před námi Užhorod. Celníci nás nechali čekat do půl osmé, až se vystřídaly směny. Statný celník se zaměřil na mě otázkou „Drogy maš? LSD, marihuanu, kokain? Já to poznam!“ Zřejmě jsem vypadala jako matka rodu poživačů těchto látek.
Užhorod nás přivítal svátečně, krojovaní lidé, vyšňořená mládež, muzika, vyzvánění kostelních zvonů. Nějak jsme si neuvědomili, co je za den. To až později. Navštívili jsme zdejší skanzen – upravený a čisťounký i místní tržnici a také prošli některé uličky, kde jsme nacházeli „české“ stopy. Místní krytá tržnice by málokterého našince nalákala k nákupu. Vedle výstavné zeleniny ležely části kuřat, pařáty, hlavy, dále pak sýry, kusy jehněčího, živí opeřenci a to i okrasní ptáci, obuv, chleba, oblečení. Vše pěkně vedle sebe bez ladu a skladu. ČOI by se zde vyřádila :-) Neuvěřitelný puch a plno lidí a much. Mezi tím pobíhali toulaví psi, nikdo je neodháněl. Naopak sem tam jim někdo něco pohodil z toho, co právě koupil. Viděli jsme dost a vypadli ven.
Další zastávka byla Mukačevo. Tam jsme se připletli k závěru vojenské přehlídky a kolečka v mozkovně zapadla na správná místa. Je 9. květen, Den osvobození. Pokračovali jsme dále na východ k cíli naší cesty. Asi 130 km od slovenských hranic je vesnička Nižnij Studenij a v ní má CK Pamir7000 turistickou chatu v opravené dřevěnce. Ve vesničce bylo pozdvižení, „přijeli Češi“. Sousedé se přišli pozdravit s naším průvodcem. Tu noc nejedna bábuška nadávala na děduška. Někteří spali vedle chaty až do rána.
Vydali jsme se na prohlídku vesnice, která nám na celý týden poskytla azyl. Naše první dojmy jsou měřeny očima zhýčkaného turisty. Prašnou ulicí se line nezaměnitelný odér hnoje a močůvky, domky jsou stavěny tak, že hnojiště je svedeno do ulice. Na některých vidíme talíře satelitu. Přicházíme k místnímu obchodu-hospodě. Chceme si koupit chleba, na pultě je v celofánu zabaleno něco, co chleba připomíná. Ale je to makovec. O chleba se s námi ráno podělí naši spolubydlící a makovec chutná sousedovic slepicím. Udiveně sleduji prodavačku, která vyjde před obchod, na každém prstě má láhev od vodky, stoupne si na vysoký břeh protékající říčky a bravurně jednu láhev po druhé hází do řeky. Do řeky jsou házeny i jiné odpadky – pet láhve a těch je Ukrajina plná. Neznají tady třídění odpadu, a tak na skládku různého nerozložitelného odpadu narazíte třeba i v horách. Řeka protékající vesnicí je zdrojem užitkové vody. Napájí se z ní dobytek, pere se v ní prádlo (na dálku posílám pozdrav mé automatické pračce), koupou se zde děti, myjí auta.
Chata Věrchovina, kde jsme ubytovaní, skýtá docela komfort. Dvě maličké sprchy s teplou vodou, dva splachovací záchody, společnou místnost a oddělené ložnice, kde je však slyšet každé šustnutí od vedle. Náš chatař Honza je správný chlap, řeší vše s úsměvem a chystá skvělé snídaně. Večer nám nabízí ke čtení knihu ukrajinských povídek v češtině, zvlášť doporučuje povídku Skřivánek. Nakonec se dohodneme, že povídku budeme číst na pokračování. Každý večer jiný předčítatel, abychom to vzhledem k její délce vůbec stihli dočíst. První volba padla na mě. Začínám číst o zamilované kolchoznici Zoji. Bavím se tím, jak mládež zaujatě naslouchá, a netuším, že budu muset Skřivánka číst každý večer až do konce.
Naši mládežníci popíjejí z dovezených i zakoupených lahví až do pozdních hodin. Ráno je však neúprosné. Jde se na túru, vstávat, snídat, sbalit batohy a vyrážíme. Před námi jsou výšlapy po nekonečných poloninách, ale také návštěva známých i méně známých míst této kouzelné země nebo toulky po stráních nad vesnicí. Vše má své kouzlo a my konečně začínáme Ukrajinu ochutnávat a ne měřit očima turisty. Dýchne na nás kouzlo této země, její nostalgie i těžký život zdejších. Hluboko do srdce se vryje láska na celý život. A proto tak bolí zprávy o válce, která tuto zemi v současnosti sužuje. Proč jsou lidé nepoučitelní a ničí samovolně vše krásné a zajímavé, cožpak nestačí ničivá síla přírody?
Do pobačenňa Ukrajina!
PS: Mám spoustu vzpomínek, které ožívají nad fotkami. Pokusím se Vám příbližit ten kousek Ukrajiny právě pomocí fotek.
Ale přesto mi to nedá nevzpomenout:
- jak „naši mládežníci“ v úžasu sledovali připouštění krávy k býkovi (v Ostravě to neuvidí)
- jak jsme si museli večeři v restauraci objednat už ráno
- když jsme hledali hrob NŠ, tak nás zaujaly různé bezedné kbelíky, to byly vlastně svícny (svíčka uvnitř, aby ji nesfouklo)
- setkání s místními. Jedním takovým bylo i setkání se 75 letou stařenkou, která vzpomínala na bratra, jenž žije v Čechách. Přišel k nám v roce 1968, oženil se zde a už zůstal.
- jak jsem této stařence posílala po návratu slíbené fotky, kdo ví, jestli je vůbec dostala
- na upravený židovský hřbitov, zabezpečený proti vandalům
- na pohřeb dvanáctiletého chlapce, který jel na kole po visuté lávce přes řeku pro mléko a spadl dolů. Neměl přilbu, voda by mohla vyprávět.
Ukrajina má láska, snad někdy příště. Dovolená neměla chybu.
