Lenu znala celá vesnice jako manželku movitého muže věčně na cestách. To, že je manžel pořád pryč, ji tolik netrápilo. Víc ji trápila kila, která dobrým bydlem se svým Oldou nabrala. V manželově nepřítomnosti se tvářila jako sluníčko, neváhala proteplit svou přítomností jiného. A to na mnohého zapůsobilo. Zvláště na mladíka Vasila, který si moc toho tepla ve své rodné vlasti neužil. Česky téměř nemluvil, a to jejich vztahu jen prospívalo. Kdo nerozumí, nic se nedoví a o ničem nepochybuje. A taky o ničem nepřemýšlí.
Plavovlasá Lena, o 12 let starší, začala jednat. Velká ve svých snech a touze, která daleko přesahovala možnosti a meze, na které ve skutečnosti stačila. Neznalost věcí a jí samé jí dovolovala všechen limit překročit.
Jednou jsem se vracela ze sousední, pět kilometrů vzdálené vesnice pěšky a Lena se nabídla, že mě odveze domů.
"Čekáme s Vasilem dítě, rozvedu se," oznamovala mi s rozzářeným úsměvem.
Proč to říká zrovna mně, co ode mne čeká? Pochopení nebo snad ochranu před zdejšími venkovskými konzervativními lidmi? Nebo jsem se měla stát prostředníkem a vesnici oznámit její záměry?
Pak jsme se dlouho neviděly, až jednou mě požádala, jestli bych si nevzala obě její děti k sobě na odpoledne, že si potřebuje něco vyřídit ve městě. Nemá tu nikoho, kdo by jí pomohl.
Tak jsem se stala vlivem náhody a okolností jejich adoptivní babičkou či tetou. Začala jsem poznávat Lenu a s ní i její dvě děti, Borise, citlivého, zanedbaného desetiletého kluka, a upovídanou, o tři roky mladší prostořekou dračici Cilku.
"Víš co je tohle?" huláká na mne Boris a před očima se mi mihne dětská ruka Borise s prostředníčkem vztyčeným nahoru.
"Já tě fuckuju!" se smíchem vysvětluje Boris, aniž čeká na odpověď.
"A víš co je tohle?" Objasňuje mi polohu prostředníčku ve vodorovné poloze.
"Já tě miluju!"
"A tohle?" křičí vzrušeně s prstem dolů. "Já tě zabiju!"
Usmívám se, i když bych měla učinit jeho rozpustilosti zadost.
"Teto, já si chci hrát," pro změnu fňuká Cilka. Obě těžko zvládají nebýt středem pozornosti a brání se tím, že jeden se snaží překřičet druhého.
"Tak dobře, zahrajeme si Člověče nezlob se." Boris švindluje, nastrčí si šestku, Cilka se na něho vrhne, že švindloval. Začnou se prát, Boris vlepí Cilce facku, Cilka ho kopne do břicha a Člověče nezlob se leží pod nimi.
Tak dost, křičím pro změnu já, tohle je Člověče nezlob se a ne Člověče poper se. Zlobím se na ně. Oba odmítají hrát dál.
Na druhý den přišel Boris sám.
"Inko, já mám hlad," dívá se prosebně. Z tety jsem rázem Inka.
"Chceš bramboračku?" Přikývne. Má smutnou tvář. Smutný pohled. Hladový a bojácný.
"Máma se ptá, jestli máš mléko. My nemáme žádný." Čapne mléko, doprovázím ho domů.
"Můžu přijít zítra?"
"To víš, že můžeš."
"Cilka taky?"
"Tak přijďte oba."
Druhý den nepřišel ani jeden.
Potkávám Borise. "Prosím tě, když nebudete moci přijít, tak mi to aspoň oznamte. To se klidně může stát, já na vás čekala, napekla jsem."
"My chtěli, máma s Vasilem nám to nedovolila."
Do týdne přišli oba. Napekla jsem pekáč buchet.
"Inko, dáš nám celý pekáč, my jsme čtyři a doma nemáme nic k jídlu."
Vzali celý pekáč na sáně a pelášili domů.
"Můžu si vzít jogurt?"
"Tak si ho vezmi domů, Borisi, už musíte jít."
"Já si ho vezmu tady, doma nemáme ani jedinou čistou lžičku."
"A vem si ještě pomeranč."
"Jestli si ho vezmu domů, tak mi ho máma sní."
"Teto, my nemáme obědy. Zaplatíš nám je?"
"Inko, pojď k nám, když tady byl táta, tak si s náma hrál, Vasil si s náma nikdy nehraje."
Vracím děti domů, Vasil sedí u televize, nepozdraví, neděkuje. Arogancí si vrací mužskou ješitnost a hrdost, která mu byla vzata neschopností postarat se o dvě vyženěné děti. On něpanimajet. Ničevo.
"Inko," chlubí se Cilka, "já mám samý jedničky."
"To je toho, oboří se na Cilku Boris. Já v tvým věku je měl taky," a snaží se pod stolem kopnout Cilku. "Pchá! A nevytahuj se!" A začnou se znovu pošťuchovat.
Doprovázím děti domů. Cestou skáčou do každé louže.
"Děti, nechte toho, jak budete vypadat! Cilko, podívej se na sebe, vždyť jsi celá od bahna!"
Smějí se, neposlouchají ani jeden, skáčou čím dál víc. A já si najednou uvědomuji, jak těžké je pro mě vytahovat někoho z bahna.
