Zavolal za mnou: Krásný den!

Poprvé jsem viděla bezdomovce v roce 1991 v Holandsku. Bylo to těsně před Vánoci a pospávali v průchodech v lepenkových krabicích. Tehdy mne to dost šokovalo. A u nás si na to stále nemohu zvyknout i když část z nich si tento způsob života volí dobrovolně. Ale strach nebo odpor při pohledu na ně necítím. Jen lítost, že se mezi nimi objevují i mladí, skoro děti. Pokud jsem žila v Praze, kupovala jsem si pravidelně časopis Nový prostor, s prodejcem prohodila pár slov. Jeho prodejem si lidé bez domova mohou vydělat alespoň trochu peněz.

Paní Zuzko,moc pěkné povídání ze součastného života při cestě do zaměstnání.Bezdomáči jsou taky jenom lidé,kteří se dostali na ulici svým a někdy taky i cizím přičiněním.U násjich moc nen.Vidívám jeden pár,který znám ze svého posledního zaměstnání.Moc pěkná a inteligntní žena,snad v mých letech a on už dědoušek s kufry,spávající někde ve výtahu na nádraží.Přes den se pohybují a sedí na lavičkách,nikoho neobtěžují, nežebrají,ani nikoho nezdraví.Je mi takových lidí,kteří spadnou až na dno moc líto. Je vidět,že jsou ušmudlaní,zanedbaní a nemají se ani kde umýt. Někteří občané povídají,že chodí na faru,kde dostanou najíst a nechají je okoupat. Smutný obrázek dnešní doby.

Zuzko, není za co se stydět. Obavy jsou na místě. Divné je, že lidé co zůstanou na ulici jakoby neměli vůbec nikoho. Jsou zvláštní, apatičtí bez vůle, kromě krabicového vína a kuřiva, něco pro sebe udělat. Aby je mohl člověk soudit, musel by je a jejich pozadí znát. Pravda je, že stát pro ně nic nedělá, jako např. pro cikány.

Jednou jsem šla nakoupit do Albertu Na Můstku. Když jsem vycházela s nákupem v batohu, před prodejnou mě mladá dívka s vlčákem a malým psem žádala o peníze. Dala jsem jí peníze a vrátila se do Alberta. Nakoupila jsem konzervy pro psi a jí dala nějakou drobnost k jídlu. Už se nepamatuji, zda to byly bageta. Zašeptala pouze: "Vy jste se vrátila, abyste mně nakoupila?"....Jinak píšete velice hezky, tak krásně se to čte. Je v tom všechno: krása, poezie, lidskost, napětí...

Úsměvy a pozdravení opravdu nebolí.Mnohdy jsou bezdomovci lépe naladěni a šťastnější než movití spoluobčané.

Zuzko, i já bych takto zareagovala. K těmto lidem se nechovám s odstupem, i když mne mnohdy při pohledu na jejich způsob " přežívání" mrazí.

Zuzko, díky. Krásné setkání na hraně lidství, jak píšeš.

I s úsměvem :-) krásný den, Zuzano.

Zuzko, děkuji, za ten tvůj příběh. Všichni bychom měli pamatovat na "NIKDY SE NEPONIŽUJ, NIKDY SE NEPOVYŠUJ!"

Navážu na Magdalenku svým příběhem. Nakupovali jsme s manželem v jednom supermarketu. A já měla tenkrát opravdu špatný den. Už ani nevím, co mě tak rozhodilo a nazlobilo. Přijedeme s vozíkem k autu a v tom bezdomovec "prosím vás nepůjčila byste mi dvě koruny?" "Ne, nepůjčila, nejsem banka." A můj pohled ho určitě v té chvíli poslal do horoucích pekel. Beze slova odešel a mně v tu chvíli bylo ještě hůř. Zastyděla jsem se. Vím, že nešlo o půjčku ani o ty dvě koruny. Vracím vozík a opodál stojícímu bezdomovci podávám desítku "ale to je moc" on na to. "Berte, to není půjčka, to je dárek," povídám rozpačitě. V tu chvíli vím, že na dně člověk může být razdva. Možná tu desítku proměnil v pivo, co já vím, ale čert to vem.