Sedmdesátka je za ním, ale práce má víc než mnozí mladší režiséři. Právě dokončil jednu z nejdůležitějších ve svém životě, čtvrtou sérii seriálu Zdivočelá země. Finální díly této úspěšné ságy Česká televize odvysílá na podzim.
Co pro vás ten seriál znamená?
Přes dvacet let života. Setkání s lidmi, kterých si moc vážím. Vlastně se stále ještě divím, že se seriál podařil, že měl ohlas, že jsme jeho děj nyní dovedli až do roku 1990. To jsme původně vůbec neplánovali. Vlastně všechno vznikalo po jednotlivých krocích. Nejdříve první série, ta měla být konečná. Pak druhá, třetí a nyní dokonce čtvrtá. Opravdu se divím.
Ten seriál začíná v poválečné době, nyní bude končit současností. Sedí mu vůbec ještě stále ten název Zdivočelá země?
No jistě. Poslední série začíná dějem v roce 1967, zmiňuje revoluci 1989, ale jeho hlavní děj probíhá v roce 1990. Takže jde o současnost, ale ta byla docela divoká. Chtěli jsme ukázat, že někteří lidé jen vyměnili kabáty, dnes stojí na druhé straně, než stáli dříve a ještě nás poučují. Takže, ano, ten název je stále výstižný.
Cítíte třeba nějak, že jste při práci na tomto seriálu zestárnul o dvacet let?
Stačí se podívat kolem sebe, všichni jsme zestárli o dvacet let. U herců si to děj žádá, i když u některých z nich je za tím také zdařilá práce maskérů. Ale myslím, že při takové práci, jakou mám, člověk na přemýšlení nad stárnutím nemá čas. Stále se setkávám s lidmi, s novými zážitky. Horší by to asi bylo, kdyby nepracoval. Zvláštní představa. Co bych dělal?
Stali se za tu dobu z vás a vašich spolupracovníků přátelé?
Ano. A to je důležité, protože já už jsem ve věku, kdy člověk kamarády spíše ztrácí. O to víc si vážím toho, že mám to štěstí a můžu se svým životním kamarádem Jirkou Stránským, který je autorem Zdivočelé země, nejen kamarádit, ale také pracovat. Známe se už pětačtyřicet let.
Jaké je takové pětačtyřicetileté přátelství?
Známe jeden druhého dokonale. Až tak, že nás někdy napadají podobné či stejné věci. Oba cítíme, když máme potřebu se vidět. Prostě jen tak vidět, promluvit si. Vždycky mě potěší, když zatelefonuje a třeba jen řekne, že se mu stejská.
Čím to je, že vás lákají filmy, které se týkají politických vězňů? O nich je nejen Zdivočelá země, ale také například váš seriál Přítelkyně z domu smutku, film Bumerang...
A mám ještě scénář na další snímek O pocitu těch vězňů, že i když jsou na svobodě, vlastně lágr nikdy neopustili. Protože, když něco takového prožijete, poznamená vás to navždy, na celý život. Pro mě je práce na tématech o těchto lidech moc důležitá. Například při Bumerangu jsem spolupracoval s lidmi, kteří politické procesy a komunistická vězení pamatovali, stejně tak u seriálů. Jenže jich ubývá. Zanedlouho tady nebude jediný pamětník. Je důležité, aby dostali slovo ti, kteří jsou ještě schopni říct, jak to přesně bylo, popsat své pocity, prožitky. Věci s touto tématikou je třeba dělat, dokud tady ti lidé ještě jsou.
Hynek Bočan
Narodil se v roce 1938, v roce 1961 ukončil studia na FAMU. Mezi jeho první díla patří filmy Nikdo se nebude smát, Soukromá vichřice, Pasťák. Později se prosadil především jako seriálový režisér, natočil například Druhý dech, Slavné historky zbojnické, Přítelkyně z domu smutku, O zvířatech a lidech, pokračování Nemocnice na kraji města a další.
